HODINA POCHYB.

Jan Vrba

HODINA POCHYB.
Do slávy naší radosti, když v rozsvícených sálech jsme hudbou na sen měnili svých hodin mírný běh, vzlyk cizí bolesti nejvyšší oktávou zaleh’ a v křišťálech se slzami třás’ na lustrech. A když jsme vyšli zamlklí, již nebe prosvítalo do žluté zeleně. – Den slavil královský svůj vjezd... Co bylo zemského se žádostivě smálo, a v světle ztrácela se vlídná záře hvězd. Do lehké mlhy vhaleny, šly loukou víly bosé, van větru nesl na křídlech tesklivý jejich vzdech nad slzami, jež rubíny se zasvítily v rose, v ztemnělé skrýše pro účast soucitných lesních ech. A zdiveni jsme slyšeli křepelky, kterak tlukou ve brázdách brambořišť a v polích podél cest, a zemi, donucenou údery tisíců tvrdých rukou, jsme zřeli pokorně se snažit žitem kvést... A tehdy jsme se zeptali své duše rozechvělí, vidouce před svým pohledem zem proměněnou dnem, zda nutno je, by všecky sny do rána potem zkrvavěly, a život stejně laskavý se neprojevil všem? – – – 67