SPLENDID ISOLATION.

Jan Vrba

SPLENDID ISOLATION.
Chlad půlnočních zahrad se do jitra rozlil a tál na květech procitlých k lásce v rozkoš a něhu, a vítr je na větvích houpal a jejich lístky si hrál, jak v zimě vločkami sněhu. V ráz ve vzduchu voněla touha, a voněl i hřích, jak v závoj svatební do mhy se každý květ halil, a do něj příkaz tajemný, změněný na včelí smíchsmích, pocel jak do číše nalil. Pak den byl a poledne bylo – ruch sterý se vznes’ – strom ale, vznešený, uprostřed všeho stál tiše, na lány zvlněné, na zkvetlou vonící mez díval se úsměvně s výše. A potom byl večer – v něm uléhal zvuků všech vírvír, ve vzduchu zmíralo poslední světelné chvění... tehdy byl každý květ světem, celý strom vesmírný mír a skvělé osamocení. 72