JARNÍ POLEDNE.

JARNÍ POLEDNE.
Šel hospodář s rukama sepiatýma po mezích podél lích, ty černě tměly se, a mezi nimi v tenoučkých proužcích svítil sníh – nad jeho hlavou obnaženou perlivě jásal skřivaní hlas, po brázdách před ním tiše přeletoval a ocasem třás’ konipas. Šel tiše hospodář. Země se otvírala, voněla pole jako čerstvý chléb. Do dálky bez přestání byly černé lány, všechny vzkypělé a všechny rozorány... Jich neviděl a zpěvu neslyšel – byl jarní vůní zpit, sluneční září slep. Voněla pole jako žitný rozlomený chléb, tměla se nespočetným množstvím rádly zasazených ran, jimiž se volně procházely zástupy černých vran, a řady jiných přilétaly z dálky od lesů a zapadaly jako zrní v brázdy bez hlesu... Hospodář modlil se. – Do vět směstnaná slova, jak děd i praděd činil, opakoval znova, byť duchu byla vzdálená a cizí jazyku... Hospodář modlil se otčenáš ze zvyku... A neustále šel po mezích lány vpřed, měl úsměv na tváři, v modlitbě chvěl se ret – a neviděl a neslyšel – duch jeho bloudil v dálce kdes’, šel stále po své mezi dál, šel po ní jako chudý král, šel po ní v divné extasi, jak lánů velekněz... A věděl, sluncem volány, že klasy jistě vstanou a zlatem zazvoní nad hroudou zbožňovanou, 76 že pole dá jim jíst, pít šedých mračen řad, a léto požahy, až budou dozrávat... – – – – – – – – – – – – – – – Hospodář modlil se a polem šel, spokojen docela, a slunce s výšky hřálo ho, a země voněla. 77