MÁJOVÁ NOC.
Zapadlo slunce za lesy, a země si písničku větrnou zpívá,
po nebi do šíra zářící hvězdy rozhozeny jsou,
každá z nich z dálky a výšky své do hloubky se dívá,
jak se lány dlouze táhnou, jak se vrchy dmou...
A zem dýchá těžce, šumí, šeptá, nějak divně živá,
pro krásu jitra květy si chystá, zastřena tmou.
Spí ještě v haluzích a na keřích a v trávě rozsypány,
sní o slunci a o větru a voní ze snění,
pod hebkým závojem mlh větrem mírně kolébány,
a do rána vzbudí je motýlích křídel zvonění.
Jsou všechna pole jeden úsměv ve tmách ztajený,
a hory mají od večera ještě hřbety zlaceny,
pouze z louky do slavného ticha
voda teskně pláče, dlouze štká a vzdychá,
jak milenec pro pocel ztracený...
„Oj, sestro vodo, vodo přemilená,
čistá vodo, pojď sem ke mně blíž!
Noc májová je lásce otevřena,
zdali pak to, sestro vodo, víš?
Podél luk chodí milenci, vodí se kolem pasu,
zrak jejich jasnější je nad lesk věčných hvězd,
nejhlubší rozkoš pijí z chvění vlastních hlasů,
a nejmučivější z všech tajemství jim usměvavé jest.
Polibky jejich jako balšám jsou na zanícenou ránu,
úž k sobě tisknou se, a těla v lokty žhnou,
vlahá tma vábí, láká je, a snad se vrátí k ránu
ne jinoch s pannou víc – muž možná se ženou...
78
Oj, sestro vodo, vodo přehluboká,
vynes ze dna všechen rmut a kal,
vynuť zachvění a vytlač slzu z oka,
aby se hoch prostřed hladu polekal.“
Zaplakala voda do ticha. – Ó, žel – ó, žel – ó, jaký žel!
Dál vítr vál přes dlouhý lán a strže skal,
a nikdo z živých nářku vody teskně zaznět neslyšel,
nikdo z živých s čistou vodou neplakal...
Tajemný ruch se všech stran vstal, a země dmula se,
z lích pařících se prýštil podivný sykot a svist,
ze hloubky lesa zněly slavně písně stohlasé,
svatební výkřiky jásavé zvonily z misek hnizd.
Jenom v stráni přikrčená bříza stála bez hlesu
a hlavou volně kývala,
a dívala se zádumčivě, nežádoucně do lesů
a šeptem v listí zpívala.
„Moje sestro bílá, o čem jsi teď snila,
sestro moje vrchem pěkně zelená?
Schyl se ke mně, poceluj mne,
podej mi svá vonná ramena!
Víš, jsou lidé zachmuření, smutní, co jdou sami žitím
a bloudí v mlhách po srázech a bezútěšnou prostorou –
jim nikdo cesty neposypal vůněmi a kvítím,
brána štěstí zavřena je pro ně černou závorou.
79
Vzdechy jejich těžké jsou, jak v bouři signál lodí,
spící jimi straší v nocích, a zmámeni mocí zlou,
v čarodějném kruhu kolem světla chodí,
ale dřív než zahlédnou je – snad že utonou.
Sestro moje, břízo, sestro moje mladší,
šumem listí zpívej do dáli,
že je matka země tisíckráte sladší,
než kdy lidé ve snu doufali.“
Zašuměla bříza do noci. – Ó, žel, že neměla víc sil!
Vál vítr přes lány, a voda v louce kvílela;
a vítr slova šepotavá vůní zpola zadusil,
unavené voda pláčem zalila je docela...
– Noc mlčí dál, a hvězdy svítí se a tiše nebem jedou,
ve kruzích tanečních kol prostřední se za paprsky vedou;
snad zpívají – jsou daleko – sem zvuku neslyšet,
však možno zahlédnout, jak třese se jim ret.
Teď květy zavoněly silněji, a mlha k nebi stoupá
a letí výš a výš – v letu se neznaví...
Dostihla klenby, proměnila se – a v tanci hvězd se houpá
jako člun stříbrný obláček bělavý.
„Bratře můj nejmladší, obláčku bělavý,
polibkem slunečním počatý ze trávy,
nemeškej, neváhej, utíkej do dáli,
dívej se po očích, které by plakaly!
80
Víš, jsou lidé takoví, jež srdce těžkým zabolelo steskem,
a cosi minulého z ptačích zpěvů, z květů mluví k nim
o pohledech a rukou stisknutích a o dnu dojímavě hezkém,
jenž, žel! – že nebyl dnem jich posledním.
Těch slzy svítí křišťálem, krok času okov drtí,
když na stech míst vzpomínky ulpělé si hledají –
a jejich touha zlomená má silnou vůni smrti,
jež může pomilovat je – dřív než se shledají.
Nemeškej, neváhej, rychle k nim nebem pluj,
bratře můj nejmladší, obláčku bělavý,
zářící rosou je na oči poceluj
a deštěm májovým padni jim na hlavy!“
Po hvězdách oblak zatančil, do dálky za hory plul,
vůněmi nassátý vítr mu do křídel stříbrných dul,
dech lesů pod ním z hloubek hřměl, zněl z polí růstu svist,
jásavé výkřiky svatební z tisíců ptačích hnizd...
– Kol země dýchá zhluboka, je plna zvonění,
sní na ní květy o jitru a voní ze snění –
noc mlčí, vlahá je – jde dále s úsměvem
a květy na louce a ptáky v hnízdech hladí,
milence skrývá v šatu hebký lem
a k sladkým hříchům svádí...
81