ZDA NEZATOUŽÍM ZPĚT...

Jan Vrba

ZDA NEZATOUŽÍM ZPĚT...
Tam za lem obzoru, kam za světlem se ztrácí a stéká níž a níž krev mračen poslední, táhnou mé myšlenky, jak zabloudilí ptáci po mlhách skrytých vod, než kraj se rozední. A slyším stromů šum, a voda hučí zdola; tajemným zázrakem jsem náhle sbratřen s vším... A tu se zazdá mi, že někdo teskně volá – – Zaleknut stavím se – a slova neslyším. Jak kdosi Nesmírný by prst na ústa vložil a mocně přikázal – vše potápí se v šer – – Sám zbývám, sám – a úzkost prolíná až do žil, když svatá touha má se snoubí s hluchem sfér... Až vejdu v kraje ty, kam posílám svá snění, a poznám, že vše minulé byl marný hon a let, nesmírně zmoudřelý u věčném rozednění – rci, malá Země má – zda nezatoužím zpět? 96