POLEDNÍ STRÁŇ.

POLEDNÍ STRÁŇ.
Již mlázím zarůstá... A přece se mi zdálo, že dobrodiní stínu nikdy nepozná... Rok od roku jen slunce na ní hrálo, a zralých jahod vůně líbezná stékala po ní těžce do údolí, kde mísila se s dechem žitných polí, s výparem puškvorce a skřípiny a sítí... Jsou ještě místa v ní, kam slunce proudem svítí, a bíle kvetou trsy jahodníku – kde země vzhoří letním plápolem, a vzdávajíc se svému násilníku, potřásá arnik žlutým chocholem... Však dlouho-li – a kolik ještě roků? – – Po stráni tančí stíny... V jejich lehkém kroku zní rytmus odvahy... V něm sosna vyrůstá a kosmaté své větve napřahuje, jak prst, který se klade na ústa... A stráň je tichá, snad že podřimuje... Babočka s květu na květ přelétá – a čmelák za ní nosí kožišinu, broukaje, že nelze věřit stínu, byť už čas naklonil se do léta... Vše je tu stejné, nehybné a prosté – a přece všecko nesmlouvavě roste... 9 V úpadu stráně bují kapradiny, kde studánka je skryta studená a čistá – a před západem slunce navečerní stíny plíživě měří nezarostlá místa... Borovice v noci haluze šíř nosí, když se vlídný měsíc sklání nad stráněmi, kradou jimi stříbro předpůlnoční rosy, kterou hvězdy kropí vedrem sprahlou zemi... – – – – – – – Pomoci tu není polední mé stráni... Se stromky se spojil Život k útoku... Nevzpírá se ani... V tichém odevzdání v zeleni se ztrácí z roku do roku... Ale mně je teskno... Chodím jako v snění, hledám světlá místa mezi sosnami – hledám bílé hvězdy v staré jahodeni – hledám dny, jež jsou již dávno za námi... 10