BOROVICE.

BOROVICE.
Jak mne to dneska, jak mne to svádí... Vzpomínka letí do časů mládí, a já ji sleduji tich... * Páchal jsem hřích! – – Chrastavické lesy, vy jste vším tím vinny! Vašich tichých pěšin modré zátočiny zlákaly mne často ve svou šeř – a ve vašem klínu, užasle se chvící, po prvé jsem viděl kdysi při měsíci na palouku plachou srnčí zvěř. Na rybníčku temném lekníny jste kvetly, na pasekách hýřily jste žlutavými světly, voněly jste mechem, dechem pryskyřic – lehounkého větru přelétavé vání prozradilo mi, že na polední stráni pod listím je zavěšeno jahod na tisíc... Toulal jsem se vámi od božího rána – duše byla volná, všecka rozjásána, jak nad hlavou modré nebe bezedné... Toulal jsem se vámi často po den celý, až mi pozdě večer hvězdy připomněly, že už dávno bylo poledne... 24 Chrastavické lesy, lesy mého mládí, nelze vypovědět, jak mne to k vám svádí... Nelze zapomenout vašich krasavic... Přímých jako svíce, zrudlých jako plamen, útlých boků, štíhlých – rozpřažených ramen – – Nelze zapomenout vašich borovic! * Vidím vše, jak bylo před dvanácti léty... Na stráni jsou břízky, šípky hýří květy, vítr válí dlouhé vlny po poli... A já tudy kráčím, v rukou knížky nesu – – Co mi nohy stačí – k modravému lesu chvátám – místo do školy... Rosa ještě svítí, vzduch je silný, svěží, napříč polní cestou rudý střevlík běží, nad hlavou mi skřivan zpívá vesele... Na louce je plno kohoutků a kmínu... Promění ji kosou sekáč na mýtinu, až se schýlí ke dni Jana Křtitele! Na pokraji lomu diviznové pruty kanárkově žluté stojí nepohnuty, za nimi se svízel mezi uklání – a jak dál jdu stezkou – zděšen kroky mými, zdvih’ se ušák z lože, skoky předlouhými brázdou brambořiště v dálku uhání... 25 S úsměvem se dívám, jak se ztratil v žitě... Zvlnilo se, ztichlo... A zas kráčím hbitě – na pozdrav mi kyne chrastavický les... Nejdu napoprvé, a proto vím zjista, že mi v jeho hloubce měkké lože chystá pod borovou klenbou borůvčí a vřes... * Borovice rudé s kšticí kučeravou rozvážlivým rytmem šuměly nad hlavou, trouchovitá půda medem voněla – sta ptáků zpívala s haluzí stromů, a mně se nechtělo vrátit se domů, školy jsem zapomněl docela... Borovice rudé, přímé jako svíce, zmámily mne silnou vůní pryskyřice, zmámily mne tichou písní korun svých, které, jak se mírně kolébaly, řešetem větví v hloubku prosévaly slunečních paprsků smích... A smích ten tančil kolem mne a všude, ohnivé rány pálil v kmeny rudé, ze země nechával přeludy růst – k nohám mi nahrnul všecku svou něhu, srdce mi poháněl k prudčímu běhu a první písničky vynutil z úst... * 26 Chodil jsem za školu... Vím, že jsem hřešil... Ale již tehdy tím jsem se těšil, že jen tak nadarmo nemám vás rád – moje borovice, chrastavické lesy! – A ještě dneska, když se hlava svěsí, zachce se pojednou vzpomínat: na vůni jahod – pohodu chvil – na jejich slunečný jas – – – A kdybych dneska studentem byl, chodil bych za školu zas... 27