VLASTNÍ PODOBIZNA.

VLASTNÍ PODOBIZNA.
Stojím tu s úsměvem před lesem v oděvu nedbale prostém... Mám radost podivnou: že tu jsem, že jsem tu na chvíli hostem. Kabát jsem svlékl: „Tady lež!“ – hodil jím do bujné trávy – klobouku tíhy zbavil se též jediným trhnutím hlavy. Škrábu se v týle... „Půjde-li kdos...“ – – – – – – – „Ale, ať odvrátí zraky!“ – Směji se vesele... Se smrku kos hvízdavě směje se taky... Větříček lehtá mne po zádech – košile proklatě studí... Což, abych na chvíli v trávu leh’ – větru se vystavil hrudí... A vida! – Slunce mne zahřívá, vítr pod košili fouká – arnika leknutím neživá zděšeně na mne se kouká... Čmelák si na mne sednout chtěl, aby si odpočal v letu – v čas se však lekl a uletěl bručivě žalovat světu... 36 Vzduch je tak něžně laskavý – piju jej plnými doušky... Jistě, že stoupnou mi do hlavy výpary mateřídoušky... Dobře tak! Počkám – a za chvíli, až bude vůně ta prudčí – poběhnu domů a vložím ji své ženě do náručí. 37