RORÝS.

Jan Vrba

RORÝS.
Večerní ptáku – starý romantiku – jsi zašlé slávy pozdní syn, anebo jenom ze starého zvyku si stavíš hnízdo ve zdích rozvalin? A lítáš teskně, když se večer šeří, v obloucích kolem potemnělých věží – nad zdivem parkánů – a za vzlyků vyprávíš zkazky plaché lesní zvěři, když stezkou zapadlou na pastvu běží – či jen tak hvízdáš – ze zvyku? – – Podivný ptáku – rytíři pozdní, jenž vstáváš z lože, když hlahol dozní, a ptáci zmlknou v teple hnízd – když lesem bloudí ztajené hlasy, a temnem jeho nejhlubší krásy ševelí z buků listí svist... Je to tak divné... V modravé šeři všemu, můj ptáku, všemu se věří – – – Člověk je básníkem na dvakrát... Tichými kroky lesem se plíží, do temných koutů a pod stromy shlíží – zlatý květ štěstí by utrhutrh’ rád...’rád... Bratrský ptáku – starý romantiku – jsem snad též zašlé doby syn – anebo jenom ze starého zvyku sedám rád večer na zdích rozvalin? – 44