STRÁŇ.

STRÁŇ.
Znáte ji všichni. Za vaší vsí leží, za samotou i za městem, vozová cesta pod ní běží, zarostlá bílým jetelem v prostřed, kam kolo nezajede... Bůh sám ví, kam ta cesta vede – snad v úpad luk, snad do lesa, snad rozjela se za skřivaním zpěvem pod rozesmátá nebesa... Znáte ji všichni; bříza tam roste, několik šípků dokvétá – janovec hoří, smolničky prosté se otvírají do léta... Mateřídouška s krtiny dýše, čmelák sem časem zaletí, u cesty dole v lískoví tiše oříšky zrají pro děti... A tak tu leží na tisíc roků v úsměvně tiché pokoře, po jedné straně louku má v boku, ovesné pole nahoře... Nic na ní není, na naší stráni – leda pár myší ve vřesu, kterému hnízdo pečlivě chrání – a když sem padne tmavý stín kání, umírá všecka v úděsu... 56 A zase leží, jak ležela dříve, stačí si sama pro sebe – chvíli se dívá, jak bříza se kýve, potom se dívá do nebe – – – Jdou voli z pastvy... Líně a sytě uškubnou sousto po straně... A stráň má radost, jako by dítě nebeský ptáček zob’ do dlaně... A zas je ticho... Večer se kloní... Klekání v dálce vyzvání... Mateřídouška silněji voní... Vítr se smyká po stráni... A ještě později nad ní vzplanou ve výši hvězdy záhadné, a v jejich záři na stráň milovanou chudobná rosa napadne... A tak tu leží na tisíc roků v úsměvně tiché pokoře, po jedné straně louku má v boku, ovesné pole nahoře... Znáte ji všichni. Za vaší vsí leží, za samotou i za městem – vozová cesta pod ní běží, zarostlá bílým jetelem... 57