OČI.

OČI.
Hle, ptáci letí, vysoko letí – v dalekou neznámou zem; radostno za nimi pohleděti z nesmírné hloubky, v níž jsem... Je hloubka? – Je výška? – Je všecko kolem? – Opravdu vítr utíká polem? – Není to závan z pod bílého šatu oblaků světlých, kterých se v chvatu na nebi řadí široký sbor k daleké cestě až za obzor? – Je to tak pravda? – Není to klam? – A co je země? – A co já sám? – – – Dívám se do dálky, rukou si kývám, podivnou písničku do větru zpívám: – Hladové oči mám, hladové oči, zavřít se nechtějí, po všem se točí – zavřít se nechtějí, jdou se mnou všude, hledají chrpy i máky rudé – v bolesti smějí se, na hory skáčou – když se jim uleví, radostí pláčou... – Nábožné oči mám, na vše se ptají, vždy chtějí vědět, co v slupce se tají: proč praská žito, proč hrozen je tich, a zda v tom hroznu nedříme hřích... Na všem mi tázavým ulpěním prodlí, všemu se diví a k všemu modlí... 58 – A hloupé oči mám... Na třicet let už se v nich zrcadlí široký svět, a přece dosud se na všecko jeví... Co už vše viděly! Nic z toho neví... Příkopu cesty se zeptají hravě, proč nemá dukátů na stvolech v trávě – čekanky ptají se, proč je tak smutná, bodláku, zda oslům opravdu chutná... Lehce se vyslechne, lehce se řekne – ale přec, věřte mi, není to pěkné takové oči mít, jaké já mám... Kdo je z vás slepý? – Já mu je dám... Zpívám si cestou... Jdu úvozem k lesu, oči své hladové s sebou si nesu. Dívám se na lány... Dlouze se vlní... To vítr prosévá hromady zrní... Fouká i na mne, jak ovívá zem... Což i já takové zrnéčko jsem? Země je sýpka? – – Co je tu bludu... Jak se ho jenom nejrychlej zbudu... Pohledem na nebi chce se mi prodlít. Sepínám ruce... Budu se modlit... Hle! Ptáci letí – vysoko letí v dalekou neznámou zem... Ej, musím za nimi pohleděti z nesmírné hloubky, v níž jsem. 59