POLEDNE.

POLEDNE.
Polední požár ve kraj dých – těžká modř leží na lesích – svit ostrý v oblacích bílých... Světlo je skoro jako sníh – listy se sklánějí na větvích – nehybné ticho šílí... Nad prašnou cestou vzduch se chví, jako by pln byl tajemství – a ticho – tichoučko zvoní... Dřišťály plné jsou žluté rzi, čmeláci tančí po mezi – mateřídouška jim voní. Bratrstva klasů schýlených pokorně kráčejí po polích, a v jejich pokyvném gestu, kterým se modlí celý sbor, je touha dojít za obzor, nalézt si k věčnosti cestu. A jak svou prašnou cestou jdou – hlava se sklání za hlavou – pot skrápí kámen i hloží... Leč nezareptá jeden z nich, z poutníků zbožně schýlených před světlou tváří boží. 60 Pod nimi země do ticha přetěžce občas zadýchá – všecka jsouc únavou jata... A přece jenom šťastný smích splývá jí se rtů vyprahlých... Země je rodička svatá! – Všecko je slavné a milé tak od nízké trávy až do oblak, všecko se bělostí svítí... Bílá je silnice, kůra bříz – bílými křídly jiskří hmyz – bílé je na svahu kvítí... Všecko je jasně bílé dnes – bíle kvete i černý bez – nad ním se osyka třese... Do běla roztál již i vzduch... Je ticho... Ticho... Všechen ruch zdříml si daleko v lese... Lidí tu není... Zmizeli... Zbyla jen klikatá cesta... A v dálce jsou drobné dědiny – ještě dál ježatá města – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 61