HODINA MILOSTI.

HODINA MILOSTI.
Praskají pluchy v úpalu zrání, osiny třesou se na klasech... Blízko je žatva, blízko vinobraní, od země stoupá opojný dech – a tráva vábí – na hedváb změkla, jak by si byla v úsvitu řekla, že do večera ustele – všem, kdož k ní přijdou a nemají zboží, na kraji lesa jak na dlani boží široké zelené postele... Všechno je chvějně milostná něha... Ze země vysokým plamenem šlehá hladově vášnivý žár. – Nebe je vulkán, a vzduch je láva... Nejvýše sluneční deska žhavá v syčících kotoučích par bublavě blýská, ohněm se mění – shlíží se, propadá ve vodní hloubi a svatým tajemstvím zrcadlení s radostnou zemí se snoubí... Jiskří se hladina posvěcená... 65 Za jitra byla nevěstou v šláři – a večer bude sluneční žena s růměncem západu v tváři... Všecka se radostným jiskřením třese, že v naplnění dnů měsíci obětí nepřinese stydlivou zpověď svých snů... A žár v polích hoří, praskají pluchy, vzduch se třese víc a více – les až dosud hluchý k větší slávě taví vonné pryskyřice... Ozvali se ptáci, země zpěvem zvoní, sluneční krev tryská z lemu obzoru... Slunce, – Bůh a Život – k západu se kloní v nekonečné pouti věčnem prostoru... Unavená stébla poléhají řadou, sladké tíhy plodů netají – jako k spánku hlavu druh na druha kladou, tiše šeptají... A přijde noc modrá, přijde pod hvězdami, udivena půjde – nebe poprosí... Rozpláčou se hvězdy, jež jsou věčně samysamy, a slzami sesterskými zemi porosí... 66