ŠŤASTNÁ NOC.

ŠŤASTNÁ NOC.
Má matko předrahá, která jsi nad hvězdami, která jsi pod zemí a tady vedle mne – svou ruku podej mi, a půjdem’ sami nocí a cestou řeknem’ si, jak vše je tajemné... V tmách voní obilí, v něm chřástal drsně zpívá, za námi chvílí zvoní bosé kroky čís’ – noc kolem nás je pohnutá a živá, a jako přízraky z ní svítí bílá těla bříz... Teď všem se zdá, že život spí a spí i věci, že černým rubášem svět celý zahalen... A přece slyším v dálce řeku slavně téci: nesčíslný pláč a vzlyk a sten... Nad lemem obzoru zář bledá prosvítává, a hvězda hvězdě dává znamení – věc každá jako v zamyšlení vstává, a přece ještě daleko je do dnění... Je mnoho tajemství před námi smrtelnými... Skal zamlklost z nich nejvýš záhadná, když vzhlíží k nebi zraky osleplými: horskými jezery, jimž není dna... Však nechci z toho, co je zakázáno – co slední den Ti darem v lokty střás’... Mně ještě sterým kouzlem voní každé ráno, a písní lákavou zní jitřních ptáků hlas... 70 To pověz jen: – žár života, když nejruději zpívá, proč mdlobným znavením je vždycky provázen, a proč, když život ztichne, noc se připozdívá, nad ložem potem provlhlým hedvábný vstává sen? Proč touha splněná vždy novou touhu zrodí, proč, sotva zvíme cos, hned jiné znáti chcem’ – a nejvíc ze všeho: kam jako bílé lodi, až signál bude dán – na věky odplujem’? – – – A raděj neříkej! – Hle, stromy podřimují... Je všecko v spánek vhrouženo... Já s Tebou sám... Paprsky hvězdné na nebi síť snují, a já v svou vlastní hloubku pronikám... Jen, matko milená, buď této noci se mnou! – Dnes pro mne příznivá je konstelace hvězd... Hle, kvete kapradí – van zvoní hudbou jemnou, a štěstí prší z měsíce, jak stříbro do mých cest. 71