Vstupní modlitba

Jan Vrba

Vstupní modlitba
Až odejdu, a kroků mých poslední ztichne znění, až na lež skutečnost, a vzpomínka se změní jen v trpce chutnající klam; vzpomeň si, nezhořklý a ponořený v snění že věčným večerem jdu sám a sám. Že nemůže mne zklamati již krása jiter, když před úsvitem čet’ jsem v ohni hvězd, rozhozených nebem do ohromných liter, že pravda, lež i láska jedno jest. Tys’ vymluvil mi tuto moudrost sladkou, v kruh služebníků svých násilím započet’, a jednu z duší sesterských jsi nazval mojí matkou a jinou milenkou – a v letu dnů a let do čistoty mých pojmů zanesl jsi zmatek, v nějž marně hovořili ptáci, stromů květ tajemnou řečí symbolů a zkratek, k níž marně toužil jsem navrátiti se zpět. A ve Tvé moci nebude, bys mohl zabrániti, by Pán všech mocnější mou duši zase jal a dal jí pružnost prvotní a prostou krásu kvítí a okovů Tvých tíži studenou jí znovu s údů sňal... Však dřív, než odejdu z Tvých lživých chrámů, bych ponořil se v hloubku věčna samu s bratřími volnými, jim rovný tam – předivo zmatené Tvých úmyslných klamů jak sazbu špatných veršů s hněvem rozmetám. 7