Děvečko, vstaň

DěvečkoDěvečko, vstaň
„Talitha kumi!“ řekl Pán – a dívka z mrtvých vstala... Byl večer tichý... Šel jím sám... Sluneční koule zapadala... Stesk podivný, jakého dosud nepoznal, mu náhle v srdce rozjásané padl, myšlenku za myšlenkou cvalem hnal a temnem půlnočním se na vše kolem kladl... „Talitha kumi!“ řekl Pán – a hlavu tiše sklonil... Do jeho smutku se stromů smích cikád sladce zvonil... Ba, k čemu asi, v jaké zlo a hřích – do jakých zármutků a v jaký nekonečný svízel? – – Tak ptal se sám... A cikád zlatý smích dál prýštil z korun stromů všech a kdesi v dálce mizel... „Talitha kumi!“ ztrpklo mu, když po třetí je řekl... A nachýlen šel noční tmou, jak by již kříž svůj vlekl... A země bolestná, jak byla od věků: krvavá rána bez konce se ukázala člověku... A vůkol nad ní v tmách a zaraženém tichu se stromů zlatě zvonilo jásání hmyzího smíchu... Tu náhle Kristův stesk se změnil v prudký žal... „Talitha kumi!“ šept a hořce zaplakal... 18