Silnice

Silnice
Do daleka běží dvojí řadou stromů, telegrafní dráty bzučí po straně... Dneska – možná – vesel chvátáš tudy domů – zítra – možná – půjdeš zklamaně... Ale čím jsi cestě slavně rozejeté – po nesmírných dálkách toužící? Čím jsi jí, když z jara jabloněmi kvete – čím jsi bílé provoněné silnici? Tulák, brouk a myška jsou jí rodní bratří, pro ně její stromy silněj zavoní, jim a jen jim její dálka patří, jim do kroků dráty zazvoní. Ty když přejdeš, cesta nevšímne si ani, jako by tě přenést nechtěla – ale sotva tulák zablýskne se v stráni, výskne zvesela... Tulák se s ní, hochu, jinak pomiluje, tulák mazlivý má, laskavější krok, bosým chodidlem ji celou poceluje – stýská se mu, vrátí se k ní napřesrok. Silnice je jako tulákova milá... Nemá nikdy jeho silné lásky dost... A když po něm prudce zatoužila, co jsi pro níni? – Jenom nevítaný host! 50 Z jara, až zas rozkvete a zkrásní a jak děvče bude touhou vábící – ty sejdi, na mez usedni, se zasni – jen nechoď silnicí... I spatříš tuláka, jak z příkopu se vztyčí, jak zívne si a protáhne se snad – jak suchý chodník podél telegrafních tyčí ho bude k sobě pobízivě zvát... Jak položí se před ním odevzdaně, jak do kroku mu dráty budou hrát... Ty potom můžeš k tváři zvednout dlaně – můžeš i zaplakat. 51