Proradná

Proradná
Šero tak voní – a dálka láká, jak zahrada, z níž slyšet kouzelného ptáka, a večer – večer je tak mdlý... Kam jste mi srdce zavedli... Bije mi – bije tak prudce – a já mám svázané ruce – a jimi nikoho pohladit nesmím. Dnes ani zítra – pro všecky časy... Můj hoch je tichý – má hebké vlasy – a jasné oči hoří mu v tváři jako dvě svíce na oltáři – ústa mu krví rozkvetla... A jsem snad špatná, jsem snad zlá? Mluví to ke mně nečistá síla – anebo boží svět? Je to hřích, že jsem už porodila, a je mi dvacet let? – Šero tak voní – a dálka láká – já slyším zpívat kouzelného ptáka – – Můj hoch je touhou mdlý... Kam jste mi srdce zavedli... 65 Ale já půjdu. Měsíc modře šeří. Je tichá noc. Šťastný je každý, kdo se jí svěří. Světlušky přizvu na pomoc. A řeknu: Tančete rojem k radosti děťátku dnes... A sama? – Sama se svléknu a nahá poběhnu v černý les... Jak hvězda po nebi – přelétnu šerem, zatančím na břehu nad jezerem – dlaně dám k ústům a zahalekám, že hořím – že toužím – že čekám... A co se stane? Já vím, že doma nezůstane... 66