U TOBOGANU.

Josef Lukavský

U TOBOGANU.
Tobogane, tobogane, vynáleze ještěří, tisíc srdcí pro tě plane, jak se trochu sešeří, cudné panny, čilí páni stékají tě bez ustání – kdo má nohy, musí lézt a střemhlav se dolů nést. Tobogane, dive věku, plný vzácné ochoty, strhat roucho s ženských vděků a zapálit kalhoty, na tobě se jezdí denně po hlavě i obráceně, ty jsi cílem pražských hvězd, jež tvou prudkost mohou snést. Tobogane, ume lidský, rozpaluješ srdce všech, kdo milují poetický slyšet výkřik, ston a vzdech, vidět spodní prádlo bílé je vrcholem kratochvíle, po níž nutno v tramway lézt, a svou touhu jinam nést. Jedou mladí, jedou staří z venkova i Pražáci, a když se jim jízda zdaří, ještě šesták doplácí, hlavu ztratit možno pouze, o bezhlavé není nouze, což kdekoli vidět jest, třeba sem nechtěli vlézt. Tobogane, pod svou patu naši dobrou vládu vem’, za ní pány z magistrátu a leť s nimi kalupem, nedbej, že si hlavy srazí páni moudří, milí, drazí, a věř, národ na mou čest snadno bude ztrátu nést. 15