ÓDA KU CHVÁLE VÝSTAVNÍ DÁMY Č. 71.
Vám, sličná paní
přebujných forem, světlohnědých vlasů,
erotik smutný zpívá píseň svoji
melancholickou, měkce sešeřenou,
jak Vaše touha věčná, neúkojná
po snědé kráse vábných Habešanů
z daleka přišlých k vůli Vaší něze
a žhavé vášni, kterou umíráte
dychtiva prudkých vzmachů cizí síly,
v níž hřímá moře, dálky, temné světy,
pralesů taje, pouští uragany
vznešené, hrdé, slavné, majestátní,
jak Vaše snění...
Ó, paní,
neznámá světu, mučenice vášně
sladká a něžná, plná sytých vůní,
rozechvěná hůlkami hnědých nohou,
roztoužená prsténky mastných vlasů,
roznícená plecemi vychrtlými,
rozvášněná pohyby smyslnými,
Vám zpívám píseň obdivu a slávy,
Vám k poctě vzývám Musy lehkodeché,
Vám zapaluji žhavou urnu v temna
ohavné doby, jež Vám nerozumí.
5
Pruderní ženy, filistři a mravní
jsou jenom v pokrytectví neunavní,
své činy kryjí za své rozhořčení,
nemohou s nimi jít na světlo denní
a nevzpomenou v zanícení blahém,
že každý mésti má před vlastním prahem.
Požitky jejich podobny jsou nule,
neřídí-li je prudká chuti vůle,
na bílém těle pouze krásu vidí,
opojnost černé krásy nenávidí,
divoký řev jim nezní rajským zpěvem,
šílenost vášně chtí mít pod oděvem
a nepochopí řeč, že ceny nemá,
kde touha neřekne své anathema...
Hle, Všední a Hloupí,
jak zlekaní jsou ve studu svého činu
a před Vámi jak v bázni ustupují,
když jako lvice vítězná a hrdá
bojovat jdete sama, neochvějná
s divokým kmenem temných synů pouště
něhou svých paží, září vlhkých zraků,
polibků jedem, plameny své krve,
jež vzdoruje i parfumu jich krásy
i bacilům dědičných zatížení
i efemerním soudruhům jich pleti,
odvážná všeho, zcela oprostěná
předsudků, zvyků, ohledů své země,
mohutná ženo, mocná kurtisáno,
kráčící v stopách sladké Afrodity,
bohyně vášně, kterou milujeme,
potomci chudí, snílkové a bardi
hellenských knežek...
Ty chápeš mou píseň!
6