TRHÁNÍ LILIÍ...

Josef Lukavský

TRHÁNÍ LILIÍ...
V svou vyvolal nás večer tichou náruč prosycenou tesknými náladami a sešli jsme se v stmělém stromořadí, jež utvořilo úkryt před hvězdami. Nikoho víc jsme netoužili znáti než sebe, sebe a své velké štěstí, ohromné blaho, ptáka duhového, jenž křídly zřídka v duše zašelestí. A když jsme pak se vzhůru zadívali, sypaly hvězdy květy svého světla do našich duší, aby naše touha v synthesi blaha nekonečně kvetla. Zemdlený Večer ukláněl se Noci a oba se nás při setkání ptali, proč smutní jdem’ z bohaté zahrady své, kde lilií jsme tolik natrhali... 7