ZA NOCI MĚSÍČNÉ...

Josef Lukavský

ZA NOCI MĚSÍČNÉ...
Je letní večer. Všude ticho, ticho – jen mlčení se do daleka dívá a hvězdy, které bílým světlem planou do závoje, jenž v celý vesmír splývá. Na flétnu kdosi někde v dálce hraje. Ovoce naší touhy zvolna zraje... Je ticho, ticho čímsi rozžhavené, je ticho v našich mozcích. Touha volá, šílená touha těla zapaluje... Jsme blízcí božství a jsme ďábli zpola. Požáry vášně v naší krvi vzplály. Giganticky jsme proti sobě stáli... Pohlíží měsíc dolů, vlézá okny, na bílé kráse tvé se zastavuje, paprsky jeho zlomeny se chvějí, když velebně dál šedou plání pluje. Křeč spasmodická láme naše údy, budoir tvůj je rudý, rudý, rudý... 15 A září olympicky těla nahá, šílená rozkoš všude tetelí se, vítězný rhytmus srdcí v akord splývá, ve zracích slunce, v hloubkách duše tmí se. Chci polibky tvé, tělo tvé, chci tebe! Chci ve tvůj klín strhnout nádheru nebe! – – Hle, kvetou růže, kvetou máky vlčí... Polibky kvetou, nechť se ďábel směje. Divoká radost zvoní do samoty a echem zvučí finis epopeje... Je letní večer, hvězdy na nás hledí. Otázek není ani odpovědí. 16