NÁRAZ.

Josef Lukavský

NÁRAZ.
Byli jsme příliš rozcitlivění a měkcí a unavení žitím, tak nesnesitelně melancholičtí a podivnou slabostí přepadení, že neměli jsme ani dosti moci, ba ani chuti všemu vzdorovati, co jako vichr vpadlo v naše duše, vandalsky oltáře nám pustošilo, co zotvíralo okna tajných komnat, v nichž spaly všecky naše intimity, když probudil nás onen hrozný náraz: Vzájemně jsme si byli nevěrnými... Jak je to k smíchu! My, kteří žili jediným žitím, měli jedno srdce, jedněmi ústy šeptali své touhy, jedněmi zraky sebe spalovali, my, kterým noci byly světlou září, jíž zmítaly se mladé naše údy, když šelma vášeň do týla nám vpadla, my, kterým v duších jedna píseň zněla 41 divoká, prudká, zvonící touženími – my najednou si byli nevěrnými. Ta smutná pravda. A plakali jsme a znovu a stokrát přísahali si a smáli se všemu a trpěli podivná muka říkajíce si, že všecko bylo zdáním a zas jsme se vraceli a trpěli a plakali a vyčítali si podvodný život, aby znova jsme trpěli a plakali, a smáčeli slzami bělostné naše lůžko – tu zpovědnici mladé naší vášně – stále smyslní a rozžhavení a bojující a klnoucí sobě i Bohu i lásce, proklínajíce svou zašlou pohádku tak krásnou, zářící a zpátky vábící... 42