IV.   Kdy žes byl, že jsem ráno, vyraziv okenice,

Richard Weiner

IV.

Kdy žes byl, že jsem ráno, vyraziv okenice, Kdy žes byl, že jsem ráno, vyraziv okenice,
 tě do náručí chyt’, batolivé dítě, které se učí běhat, zatím co sousedka dosoušela u okna vlasy po včerejší heřmánkové koupeli, volajíc: – Bonjour, mon voisin! – Na boulevardy jsem šel a počítal pod akáty slunečná kola, provázel mě den. V poledne jako junák už chodil. Nyní však vše je jiné. Za šera mléčné páry vplouží se, a zatím co těžce se probouzím, suše lze slyšeti: Den! Ruce blíž k tělu stiskám a nemám to, nemám to rád. Někdy však udá se – a to je dnes nejlepší úděl – že vzbuzená pamět má panenku, panenku zrcadlí, koketní, veselou, smíška a pracovitou, tak pracovitou, tak pilnou, že ani v omnibusu neodloží své práce, smějíc se na všechny strany, a chodí v květnu na slavnost Jenniny zahrady, má květiny ráda, zmrzlinu, St. Cloud a mě, také mě – – Pařížský den! Pařížský den, kdy jsem pod akáty slunečná kola sčítal.
Básně v knize Rozcestí:
  1. CESTA
  2. CHVÍLE NAVEČERNÍ
  3. BŘÍMĚ ŽIVOTA
  4. POKORA PŘED RADOSTÍ
  5. MLÁDÍ
  6. I.   Což je to možno, aby tak neúčastným se jevil
  7. II.   Jak mísu s ovocem já nadnášel svůj den,
  8. III.   Jinoši chytají do rukou světlo,
  9. IV.   Kdy žes byl, že jsem ráno, vyraziv okenice,
  10. SŘÍCENÍ DNE
  11. QUI VIVE?
  12. ROZHOVOR
  13. KDOŽ NEPŘIVÍTAL BY DEN...
  14. BLOUD
  15. BARBARSKÉ POTPOURI POD ČAKANEM
  16. I.   Proč, oči drahé, jsem ve vás čet’,
  17. II.   Miloval, zemřel – a tys zapomněla.
  18. III.   To srdce prokláli, a ono ještě bije,
  19. IV.   Což přísaha! – Dnes neboj se ji zrušit.
  20. MODLITBA
  21. ZEMĚ
  22. DOMA
  23. POHODA
  24. ULICE