ULICE
Paní Evě Vrchlické.
V mých domech, dobře víš, se ctnosti usídlily.
Já zkrásněla jsem bolestí,
již vděčně nesete vy, kteří tudy pílí.
A takový můj cíl: já vteku v rozcestí.
Travnatý chodník s obou stran, a okna svítí,
mým rovnem šťastní jdou, již vědí, kam je jítijíti,
a záhyb můj – tam může naděj rozkvésti.
Zda odtud cestu zříš, mou dobrou poselkyni,
jak zticha odtéká, utkání krutých smír?
Teče – jak čistý proud – a topoly jsou při ní,
posvětí všednost mou a umoudří můj vír.
Co jich tu postálo, patříce do daleka!
Co srdcí omyla ta tichá, bílá řeka,
co srdcí lkajících po dobrém rozcestí!
A šťastným, již tu jdou, těm moje okna svítí
na cestu smíru, kterou nejlépe je jíti.
Jsem jako přadlena, co u kužele zpívá
domácím ku práci a putovníkům v pout.
V domech je duše má a já jsem duší zdiva.
A ty bys uvěřil, že možno zahynout?
Vše, co se ozvalo, je zde a nezaniká:
stařenčin popěvek, šum z dílny, štěkot psíka.
Co bylo, věčné je, neb musilo to býti,
o jedno starej se: kam dám se s rozcestí?
65
Mým rovnem šťastní jdou, již vědí snadsnad, kam jíti,
můj záhyb pro ty je, jež stihlo neštěstí.
Báň nebeská se pne a zve tě k jedné pouti:
zamčené oči měj, mnou vést se dej. Buď jist!
Po věčných hlasech mých dej pochybám svým plouti
a po mém mlčení dostihneš zemských míst.
A já tě dovedu bezpečně do daleka,
za ono rozcestí, zkad teče cesta-řeka,
důvěřuj, důvěřuj a stihneš rozcestí,
kde končí pouti těch, již vědívědí, kam je jíti,
kde končí pouti těch, jež stihlo neštěstí.
Neptám se, nehloubám: leč přímku svou mám ráda,
miluji ohbí své, že dobře ti tam dlít.
Sousedské soužití, sousedská drobná váda,
polední vzkypěnivzkypění a nocí modrý klid
a proryv oblohy značený štíty mými,
jenž je mou věčností nad dnešky proměnnými,
toť já jsem na světě, šťastna svým právem býti,
jak jiné ulice a jiná náměstí.
Tam všude šťastni jdoucjdou, již vědí, kam je jíti.
Tam všude tací jdou, jež stihlo neštěstí.
Vše spěje k rozcestí: životy, činy, slova,
co člověk ochrání, co člověk nedochová,
radosti pověčné, dočasné bolesti –
a potom cesta je, tak stará a tak novánová,
a na ní smířeno štěstí a neštěstí.
66
OBSAH
[67]
1914
Cesta7
Chvíle navečerní8
Břímě života11
Pokora před radostí14
Mládí16
Tehdy I.18
II.20
III.22
IV.23
Sřícení dne24
1915–1916
Qui vive?31
Rozhovor33
Kdož nepřivítal by den35
Bloud37
Barbarské potpouri pod čakanem (3. června 1916)39
Čtyři básně milostné I.47
II.49
III.51
IV.52
Modlitba54
Země55
Doma58
Pohoda64
Ulice65
[69]
Vytiskla „Politika“ v Praze.
E: jf; 2006
[70]