Rozklenout srázné sametové černo
Rozklenout srázné sametové černo
zježené třpytem štíhlých hlatí zrady,
sírnatá, modrá stopa pohany
se seče s kostíkovou plochou smíchu.
Napěchovány rudé holé stromy,
zelené květy na nich hustě hnízdí,
ježci, jak koule hladcí, kutálejí
načepýřenou myšlenku
uškrcenou.
Vyslyš mé štkání, tmavozraký reku,
brněním oděj mě své nelásky,
ujařmující smutek srdce promyj
hněvivým tryskem tvrdých nálezů.
Či lépe srázné sametové černo
krabaté klouby rukou, vyhubených,
že měly soucit. Vodstva slzí planou,
a žádný oheň světa neuhasí
ničivý ten požár,
ničivý ten požár.
Mravenci zvící velbloudů se snaží
odvléci stébla – libanonské cedry –
a vysíleným nabízejí mštice,
krásné a duhové, svá medná břicha.
(Vzpomínka na jedno léto,
růjné a znojné léto.)
Vrou kvasné mlhy bělostného mléka,
a kde se protrhly, tam pobřeží,
14
nehybná, modrá vodstva, taktéž vrak
skácený na bok. Těžce oddychuje
Jakubovým snem,
snem Jakubovým, nikdy nemdlícím.
Vyslyš mé štkání, orlonosý reku
odlidštělý!
O tvojí tvář tříští se prškou znoje
myšlenka, která hraní v krychlích, skvělá.
Nozdry tvé, libou vůní unešeny,
bijí jak křídla.
Čtyřstopí trpaslíci zahrabují
do sypkých oblak nibelunžský poklad,
a v pohyblivých runách, psaných hady,
lze s jarou myslí čísti hrozné kletby.
Myšlenka liběvonná, skvělá krychle,
v rekově tváři poprašek třpytný –
Bachraté žáby rodí bohatýry
a s dívkami je zakrslými žení,
jimž daly elfy život. Kněží pláčí,
těm sňatkům žehnajíce, a rek-svědekrek-svědek,
ojíněn myšlenkou,
smíchem říhá.
Vyslyš mé štkání, křídlonohý reku!
Vykřičník štíhlý, odmítavý trčí.
V úderný blesk se lámeš, věčnověká
průtrži srázné sametové klenby
černa.
15