SNOVÁ BALADA O SNU A SPÁČI
Sen nejkrásnější noci
– shaslý chorál duhy, němý požár hvězd –
vzbouřil se, vyvřel, vzkypěl,
udal se, prohléd’ a k loži sed’.
Usedl k loži a patřil
spícímu ve tvář (či to mrtvý byl?)
i poznal a nepoznával
druha, jehož byl zapudil.
Zřel shořelý byt svůj, stydlý
jak popřený malodušný čin,
a v stojatých loužích spánku syčí
oharky snových zřícenin.
– Dočerpej dna se mého,
ó spáči, zánik tam nově se dní,
16
kořeny moje vysuš, popřev,
a poušť tvého spánku se zúrodní.
Jsem, běda!: Shaslý chorál puk’ zapěv,
a němá světla hynou slepýma očima.
Jsem!, ale marný jsem, jak popel,
když spáleno nic, kde všechno počíná.
Sni zas, ó spící spáči,
a hrobovou spánku sluj
zalidni mrtvým, jenž vrací
se v zhrzený domov svůj. –
A spící ze sluje spánku
se vynořil (spící či mrtvý spíš?)
a na pustých skalách první trsy
číhající myšlenky hraní již.
A dí: – Kdo mluví tady? –
A onen: – Sen nejkrasší noci tvé. –
Dí znovu: – Kdo to mluví
k mé odmítavé myšlence?
Kdo mluví? Je však řečí ještě
ta tma shaslých slov, kudy ploužný dým?
Jaké to dálavy plavily spáče,
že řeč onu vím, ale neslyším? –
17
Sen: Sirotčí tvar můj se taví
touhou po sobě. Horká láva ta
zpráhlým tvým nitrem brázdí zase
cestu snům, která zaváta. –
Zas opadly vody spánku,
a nový trs počal vykvítat.
– Ty snem? Sen nebyl. Sen linul.
Snem ty, o němž mohu přemítat?
Sen nejkrásnější noci?
Je pohroben v bdění mém.
Jak byl bys jím ty, ty, jenž sobě
tolik podoben? –
– Ne pohroben v tobě. Jsi hrobem
puklým a zejícím.
Poshášej klamy bdění svého,
a já zase zasvítím. –
Štěrbinou okenice
den zastrašil sirý a zlý.
Řek’ spáč: – Mrtví méně jsou mrtvi
než titi, kdo nevěrně uprchli.
Teď poznávám tě: Jsi zradou,
zradou snu, jenž byl, že ničím byl.
18
Jsi zradou, jsa jím přílišpříliš,
než že bys vpravdě byl. –
A poznavše se, patří
tvář ve tvář dva sobě zcizení.
A v rumišti snů dar světla
o daru temna sní.
Níž, níže opadává
vodstvo noci a z něho vykvétá
trs myšlenky trpce bdělý,
a šírost veň zakleta.
19