PROSTOR PAŘÍŽ
Na bulváru Montmartre jsou knihkupectví firem Rey a Flammarion, která téměř sousedí a jejichž pouliční vykládce – „ostrůvky“, kam se utíkáme před autobusy – jsou jakoby útočištěm jistým chodcům původem s levého seineského břehu, jež uprostřed tohoto ambulantního barbarského tábořiště jala taková nostalgie po náměstí sv. Sulpicia, lucemburské zahradě a ulici sv. Otců (kterýmiž třemi body jako by byl pro ně určen „prostor pařížský“), že se už už chystali rozplakati se a utéci se jako v davu zbloudilé dítě k panu strážníkovi, který ostatně má tady jiné věci na práci než chlácholiti ztracená neviňátka z Latinské čtvrti, jež jemu, pastýři bulvárního stáda skořicových svrchníků, exotických huček a kokrhelů, nejapně nalíčených krasavic a krasavců z Montevidea, Braily, Berlína a Simferopole, je čímsi tak vzdáleným, že se zdá modrým mythem. Tak asi bylo zčerstva přibylému Barbarovi, když ho na římském foru přepadla vzpomínka na Getsemane.
20
Mezi oběma knihkupectvími je podvojná zasklená galerie, plná krámků, kavárniček a hospůdek. Ústí na bulvár dvěma vchody. Nad jedním je nápis „Galerie de l’Horloge“, druhý zve se „Galerie du Thermomètre“. Jsou to jakoby dvě těsná slepá střívka, visící na velestřevě. Vzadu splývají, a přes sousedství bulváru i značný počet závodů, s nimiž se tam shledáváme, je v nich podivuhodné spiklenecké mrtvo. Ruch tamní má se k uraganu na bulvárech, jako se má světlo pod širým nebem k mazlavé a začazené šedi, která sem padá nepopsatelně špinavými světlíky.
Vše to, knihkupectví i obě pasáže, padnou zanedlouho v obět krumpáči; půjde tudy prodloužený bulvár Haussmannův, který stejně netečně spolkne jak obě dvě ona tuskula čtenářů i zlekanců napřed, tak obě chrniště vzadu.
Pravíme „chrniště“. Neboť Louis Aragon, který po těchto zdánlivě banálních pasážích, mimo něž přejdou denně, nic netušíce, statisíce lidí, podnikl podrobnou výzkumnou cestu, napsal o nich monografii tak pitoreskního a pornografického romantismu, jak je s to napsati mladý muž naší doby, jehož obrazností, (kterou anýz de l’Oxo, srkaný na kavárenské terase v onu předvečerní chvíli, když bulvár vysílá do světa poplašné světelné signály, aby mu bylo pomoženo od povodně lidí, ryků, chtíčů a potutelné naivnosti, jež se jím valí, zlehtal do optimistické vlídnosti), pádí romantické vidiny, klouzajíce po převodním kole jeho
21
nervového ústředí s tím halucinovaným mlaskotem, s jakým se dobře namaštěný řemen navíjí na setrvačník.
Dokazovati, že naše civilisace, za jejíž hlavní příznak bývá mylně pokládán chvat, není střízlivá, nebo dokonce, jak se říká, antipoetická, bylo by nošením sov do Athén. –
Naopak, jest až podivuhodno, kterak tato civilisace, jejíž chod projevuje stále zřetelnější sklon k tomu, aby připomínal racionelní chod čistotně zpracovaného, lesklého a přehledného stroje, se pathosu často velikášskému a velkomyslně theatrálnímu podává tak, že se v tom žádná doba nemůže měřiti s dobou naší. Nejpodivuhodnější jest však to, že kvalita současné romantiky, a řeknu romaneskna, je táž jako romantika let třicátých. Ledaže – ježto hlavním příznakem naší civilisace je cynický vzdor vytrvati ve zlu – jsou vidiny současných romantiků nepoměrně obludnější a zavileji obludné než i vidiny „nejtemnějšího“ středověku, který ostatně nebyl ani zdaleka tak temný, jak to tvrdí jeho epitheton constans.
Kdyby vás byl oběma oněmi galeriemi prováděl romantik z dob, kdy na bulváru pučela ještě tráva a hrály se premiéry Offenbachových operet, byl by tamní pitoreskní prostituci, trůnící za štíty střižních obchodů, modistek, výstředních divadélek a masérek, poznamenal frivolním epigramem, jaké se pěstovaly v kavárně Tortoni. Romantik opravdový nebyl by se
22
spokojil duchaplností tak střízlivou. Prostituce tak karnavaleskní jako je ona, kterou, jak se zdá, hostí obě pasáže, byla by jeho obrazotvornost pobídla k vyšším poetickým metám, a Eugène Süe byl by tam rozbil stan jakýchsi pomyslných spiklenců, usilujících o cíl stejně naivní jako neujasněný, byl by tamnímu domovníkovi přidělil podvojnou úlohu důvěrníka politických psanců a tajného policisty, a jedna z nevěstek, jejichž práci popisuje dnešní průvodce s naturalismem tak halucinačním, že přestává býti naturalismem, byla by bývala záhadnou kněžnou, kterou na tomto bezpečném místě chová před škůdci kníže ještě záhadnější a jež hyne nakonec dýkou svého „pasáka“.
Louis Aragon naproti tomu podává o obou pasážích obraz vpravdě féerický! Jsme s ním jakoby v akvariu plném mléčné jakési tekutiny, kde krouží najády, tu se rozplývající niveč jako v pohádce, tu berouce na se hrůzně obludné podoby, že jde mráz po zádech; lidé, kteří se tudy berou, připomínají ku podivu figury Balzacovy – nezapomínejte, že jsme na dva kroky od bulváru 1924 – ale jsou tak odhmotněni, že vrhají sotva stín; bary mění se pod rukou Aragonovou v jakés ponuré oficiny zločinu a odporných machinací; v prosaickém deštnikářově výkladci provádějí deštníky a hole kýs tanec kostlivců, a falešná ruka v zanedbané vitrině obchodníka s obvazy a protésami, pohozená v bidet, div se mu nerozrůstá v děsivě mnohorukou postať Šivy, koupajícího se v moči.
23
Nespouštějme s mysli, že prosaická všednost obou pasáží je rovnou provokativní. Jaký romantický potenciál třeba tedy předpokládati u spisovatele, jenž je s takou snadností, s takou frenesií (na oko tak chladnou jako rozjímání karbonářovo) transponuje do reality takto supranaturální. – Jaký potenciál teprve, uvážíme-li, že to jest muž, který dnes odpoledne v automobilové výstavě hladil a laskal jako ženu podélný řez posledního modelu Dieselova motoru, znaje v něm vše až do poslední záklopky, že to je muž, z jehož velikých ctižádostí je nemíti ve svém úboru nic, co by mohlo býti pokládáno za kopii podle waleského prince, který však zato zase byl prvním pařížským mladíkem, jenž nosil americké brýle, muž, který staví na odiv takovou nevážnost k intelektualitě, že mluvívá o literatuře výhradně jen se svým domovníkem, jenž jest tajným policistou téměř negramotným, zatím co se svými redakčními kolegy rokuje toliko, a s vášní nikoliv už zastíranou, o vzrušujících odysejích agenta publicity. Muž posléze, jenž nemá ve své pracovně jiných obrazů krom kolorovaných kreseb z anglických módních časopisů pro pány a tvrdí, že nesnese čísti nic krom La Côte Deffossés, Paris-Longchamp a „Jezero“ od Lamartinea.
Nepodobá se však, že by právě „Jezero“ bylo příčinou jeho romantické literární orientace.
Pro člověka jako já, jemuž – poněkud libovolně – bylo dáno přízvisko „dvojnictvím posedlý“, nic není
24
svůdnější než vmysliti se v příběh, jenž by se sehrál na podvojném jevišti pasáže „de l’Horloge“ a „du Thermomètre“ a byl svou povahou křiklavým protikladem této chlipné scenerie. Chtěl bych na příklad, aby pokladní „Théâtre Moderne“, které je na konci pasáže de l’Horloge, byla čistotná, cele vrásčitá babička v naškrobeném béarnském čepečku, a zimomřivá v černé niantilce z pletené vlny. Zatím co by vydávala lístky do onoho naprosto prý nikoliv obojakého podniku (neboť se říká, že je vším spíše než divadlem) a nepřítomným hlasem odpovídala na potouchlé otázky zákazníků, duchem by s úzkostí dlela u vnuka, švarného chasníka klidného a tvrdého zraku, kterého se slzami v očích uprosila (tři léta tomu), aby opustil pařížský Babylon pro spásu duše své a který se v americké kterési farmě lopotí, nabádán jedinou myšlenkou, aby totiž každého měsíce mohl své ubohé babičce, která se ho, sirotka, byla ujala, vypomoci příspěvkem, a do pěti let ušetřiti ještě tolik, aby jí zabezpečil bezstarostné, byťsi skromné stáří, a vykoupil ji z hanebného povolání, jež se bylo jediné nabídlo její bídě a její vetchosti. Někdy by tato babička dala skanouti slze na podávaný kupon, oprávňující nejen k účasti na představení „Šimravého Serailu", nýbrž i k přehlídce Odalisek, a bledému výrostkovi v čapce, s cigaretou přilíplou na spodní ret, by na drzý a zlý výsměch, s nímž by ho bral, odpověděla třaslavým hlasem: „Ó pane, můj vnuk by se takového něčeho nikdy nedopustil,
25
proč nectíte stáří?“ – Kdyby výrostek, pohodiv ulízanou hlavou a přitáhnuv fulár, odsekl: „Nebreč, babo, tvůj vnuk je pasák jako já,“ bylo by to, jako by vrazil dýku do vyschlé hrudi babiččiny, která ovšem netuší, že její vnouče, místo aby se plahočilo na farmě, je tak říkajíc sekretářem staré, ale dychtivé americké spisovatelky, bydlí v Bostonu a nosí kravaty podeseti dolarech. Jakkoliv však by oběma pasážím slušela nějaká svěží, nakasaná povídka, hodná hraběnky Ségur-Rostopčinové, plná čtveračivých dívek nebeských zraků, jinochů, troufajících sobě líbati toliko čílka, a shovívavých, žertovně přísných babiček, mám nakvap, abych opustil tyto končiny, jež patří Louis Aragonovi tak jako Země Františka Josefa patří Payerovi, který ji objevil. Neboť čím déle dlím v těchto jiným objevených končinách, tím trapněji svírá mě pocit, že honím na cizí honitbě.
Opouštím ji tedy a jsem unášen peřejemi, které se vždy, šestou počínajíc, rozproudí nerovnou ulicí Montmartre, aby se rozplynuly v tišině, která se tou dobou rozkládá kolem Ústředních Tržnic jako mrtvé vody sotva zatím zčepýřené posledními metaři, a líné tak, že byste je sotva měli za schopny přeměny jakoby v gigantický vroucí polévkový kotel, kterým budou k půlnoci.
Kdykoliv zabloudím ve čtvrť Tržnic, vyhledám ulici de la Vieille-Truanderie, která je ledajaká, ale do níž mě vábí protiklad, jejž tvoří její jméno, evokující
26
středověk (ne však středověk rytířský, nýbrž středověk zalidněný chátrou náhlých běsných, ale rychle opadajících rebelií) s moderním restaurantem Pharamond, jehož jméno – k dovršení příjemného protikladu – je rovněž středověké, ale šlechtické.
Před jedním z hotýlků, jakých je v této čtvrti mnoho a na nichž podivu nejhodnější je to, že lidé, všedší tam, zhusta opět vycházejí živi (a kdo vzhled těchto hotýlků zná, nepodiví se, že se nad touto okolností pozastavuji), stojí dav, takový dav „okolo vraždy“, jenž se přes svou horečnou repetivost vždy zdá hrobově mlčelivým, i dovídám se, že byl právě zatčen vrah vetešnice z ulice St. Joseph (jak to, že se v této ulici nevraždí denně?), o jejíž bestiální vraždě píší večerníky. Dovídám se také, vrah že byl vypátrán náhodou dosti zvláštní. Jeden obchodník ptactvem na nábřeží des Messageries udal na komisařství své čtvrti, že ráno, sotva otevřel krám, přišel k němu asi osmnáctiletý kluk, jenž mu napadl svým brutálním vzezřením a rozčilením, které se marně snažil zastřít nuceným žertováním. Kluk ten žádal ptačího zobu, a jakkoliv se ho obchodník po ničem netázal, dodal jakoby na vysvětlenou svého časného příchodu, že „kdoví jestli ta stará ochechule z toho už neumřela“. Když se obchodník tázal, cože tím myslí, kluk odpověděl, že mluví o své sousedce, bydlící v témže hotelu jako on, staré svobodné šteperce, která už několik týdnů leží, o niž on pečuje a které zejména slíbil, že se bude starati o
27
jejího kanára. „Ale měl jsem v těchto dnech vážnější věci na práci, musil jsem se cárat sem a tam, měl jsem „něco“ v Chartres a o dům jsem už tři dni ani nezavadil. Tak mě zrovna napadlo, co ta stará a její pernatec asi dělají.“ Nuže, svůj ptačí zob platil kluk stofrankovou bankovkou; obchodníkovi, který se pozastavoval nad tím, že platí koupi tak nepatrnou velikou bankovkou, odpověděl, že „každý má takový drobný, jaký zaslouží; já stovky.“ A podle popisu obchodníkova podařilo se vraha k večeru zatknouti. Nenašli ho v jeho pokoji, nýbrž u lože šteperky, která div nezšílela, když se dověděla, proč „ti páni“ přišli. Křičela, že to není možně, zaklínala se, že ta „zlatá duše“ jim svou nevinu dokáže.
Vrah! Vrah on, který ani na cestách na jejího „zpěváčka“ nezapomněl. Sotva se dnes ráno po sedmé vrátil, rovnou ke kleci, kterou vyčistil, s kanárkem se mazlil, nadrobil mu. V pokoji poklidil, pro jídlo jí došel a celé odpoledne ztrávil u její pelesti, vyprávěje, jí, „ubožačce, která už za nic nestojí“, o své cestě. Vrah! Jako by vrah mohl říci to, co jí „ta zlatá duše“ říkala právě než ti páni přišli: „A, tetka zlatá, to byste neřekla, tady bláto a špína, a okolo Chartres půda umrzlá, že zvoní. A ráno to jíní!“
Nuže, zlatá ta duše byla za půl hodiny donucena k přiznání. Nebylo žádné cesty, žádného Chartres, nýbrž třídenní hýření „na kuráž“, třídenní špehy, „jaké že ta stará má zvyky“ a vražda, kladivem do palice a
28
podříznutím. – Lidé pohoršovali se zvláště tím, co nazývali „holomkovým pokrytectvím“. Jeho starostlivost o chudou nemocnou šteperku, jeho péče o starého, opelichaného kanára nebyly jim ničím jiným než nemotornou „combine“ aby svedl podezření. Možná, že by ve dne byli bývali shovívavější, ale noc, tma, pokálená nečistými světélky primitivních plynových svítilen, je potměšilým spojencem podezřívavosti a podlosti. – Což však dovede opravdu jen Rus věřit v něhu vrahů?
V světě, jejž obýváme, existuje jakýsi rušitel, jenž je příčinou, proč není ctnosti ni krásy, v nichž by nevězel mrzký kaz, ni bědy, ni podlosti, v jejichž některé řase by nějaká tříšť slitování či lépe čistoty nebyly našly vlídného útočiště. –
V každé z našich věr sedí, slzíc, nostalgie po věrách těch, jež jsme pro vyvolené vyznání potírali, a každý z triumfů, jež dobrý člověk slaví nad svými vrahy, smeká klobouk před tím, nad kým zároveň mává vítěznou a krutou sekyrou.
Příroda není sentimentální jako některá úzkostlivá svědomí, a ani v příčinách, ani v pohnutkách ni pudech ni gestech není hierarchie. Není proč žasnouti spíše nad dojatým vrahem než nad upřímným diplomatem nebo nad otylým dobromyslným šprýmařem, jehož nejmilejší kratochvílí je vytrhávat pavoukům nohy. Všichni jsou stejně vzrušujícími jevy podivuhodného zákona, podle něhož boj kontrastů je věčný
29
a nerozhodný, a kde každý částečný úspěch je zároveň také karikaturou vítězství moci, třebaže tajně a nevědomky protivné, jíž straníme nejvíce právě tehdy, kdy jí nejvíce klneme.
V jednom z moderních divadel viděl jsem onehdy promítati film, jehož autor se honosil, že, skládaje jej, zřekl se všech tak zvaných uměleckých úmyslů. – Chybou všeho dosavadního kinematografického podnikání právě bylo, tak tvrdil, že snilo o jakési filmové estetice a že kazilo filmy cerebrálními zřeteli a divadelní sentimentalitou. Libreto filmu nepadá vůbec na váhu. Kinematografie není uměním, nýbrž průmyslem a technikou. To, co film spasí a co z něho učiní onu podívanou, kterou tak vášnivě očekáváme, budou zpomalovače, urychlovače, přetisk, osvětlovací triky, zvrhování projekcí, přerušování, a vše to beze zřetele nejen k libretu, nýbrž i k fotografovanému objektu. Jen takto necitový a neestetický film hoví nám dnešním lidem, kteří myslíme nejinak než zvučící receptor bezdrátové telegrafie, a pro něž Láska je nehodou.
Za promítání onoho filmu smekl se jednou reflektor tak že místo na plátno vrhal světlo do obecenstva, smazav obrazy na průmětně jakoby tvrdou gumou. Můj zrak, zmatený světelným koštětem, padl náhodou na autora filmu, kterého znám. Jest to mladý muž, jehož zjev vnucuje neodbytný dojem, že jest žárlivým strojníkem, zamilovaným do stroje jemu svěřeného.
30
Strojem tím je jeho vlastní tělo. Komu, ne-li jemu, slušela by ona urputná ocelová estetika? Pod volným oblekem z dobrého anglického sukna, střiženého na rázně ulitou a bezvadně artikulovanou masu těla, tušíte zrnatou bílou pleť přivyklou každodenní koupeli, prostocviku, který se mu stal svatou povinností, a v nerozpačitě pohodlných ohbích šatstva volně a pyšně rodí se pohyb, který z kloubů, tak jakoby z čepů výborného stroje, přenáší se, rozvíjeje se a mohutně, po šlachách a svalech, jež ho jako transmise podají bezpečně až tam, kde se má vyjádřiti jakýms účelným a nezpěvným lyrismem. Oči vychované k nevšímavosti vůči všemu krom překážek, které by se pošetile stavěly v cestu suverennímu pohybu tohoto necitelného božstva, nedovedou patřiti jinak než rovnou před se, ne však, aby vnímaly, nýbrž aby řídily onu vzácnou mechanickou hračku, před níž sklánějí ženy hlavy, instinktivní to obranou před oním pokušitelem, o němž vědí, že by nevyslyšel jejich pohledů, stupňuje jejich žádost svou nevšímavostí bezděky až v uslzené a marné šílení. Vznos této hlavy, jejíž lnoucí vlasy se lesknou jako vycíděná koule regulátoru, je tím vyzývavěji pyšný, že bezděčný, a ústa tak úzká a rudá jako jizva, která jen náhodou je překrásná, a nos o nic smyslnější, tenký, a s nozdrami, které jako by říkaly „vari!“ každému, kdo byť i jen myšlenkou se chystal pokusiti se o účast této ožilé lhostejnosti, jsou jakoby oněmi částmi stroje, jichž účelu nezasvěcený
31
nezná a které proto pokládá za rozkošnou hříčku konstruktérovu.
Strojník svého těla laská je a pěstí neúnavně. Toť veškerý smysl jeho jsoucna. Laská je, pěstí a šetří nikoliv, aby bylo zdrávo, nýbrž aby bylo krásné. Věc příliš drahocenná, než že by ji obětoval čemukoliv. I společenství s cílem lidsky nejušlechtilejším jevilo by se mu degradující promiskuitou. Pro něho není žádných povinností krom povinnosti harmonisovati s věcmi, jichž si oblíbil. Pravili jste „láska, soucit?“ Dvě vodorovné, ostré vrásky na čtyřhranném bílém čele, spíše znamení, že nechápe, než že by pohrdal...
Ale je zato ctižádostivý, aby se přesností, pohotovostí a uctivou drzostí vyrovnal svému vozu, jejž sám řídí, tak, že by se zdál jeho nerozlučnou částí. Rozkoš, jež ho jímá za ranní projížďky Buloňským lesíkem, je rozkoší stroje, jenž bezvadně „vzal“ záhyb silnice. Když se obléká do večerního úboru, jímá ho až závrať z pomyšlení, jak že nezbytným je on a jemu podobní, aby mahagonový bar s duhou svých lahví, s odvážnými taburety na vysokých nohách, se svými černochy, odrhovačkami, reflektory, tanečníky a červenobílými ubrousky, které, složeny do trojúhelníků, tvoří smírčí akord, byl vysvěcen na onen stánek diskretního a cynického hýřilství, na něž je století tak hrdo.
Se vším, co znepokojení hledači smyslu světa, života odsunuli roztržitou dlaní jako rušivý incident, se vším, co je jim jen jakoby čeřením hladiny, jež nemá
32
žádného vlivu na hutné spodní proudy, se vším, co po vědomí jen klouže a o mysterium sotva zavadí, se vším tím uzavřel tvrdé přátelství a velebí úsečným chvalozpěvem, složeným z jednoslabičných citoslovcí. Ulice, spací vagony, přepychové dopravní lodi, dvorany mezinárodních hotelů, v nichž je ono podivuhodné těžké ticho, podobné kouli, která co chvíle vybuchne ďábelským halasem, železné pruty klecí na betonových staveništích, z nichž trčí jeřáby jako kolosální žirafy, vše to poslouchá ho na slovo a trne rozkoší,když se blíží. – Kráčí-li večer po bulvárech, zdá se, že střídavé zhasínání a rozsvěcování světel řídí se rytmem jeho dlouhokroké „comfortable“ chůze, pekelná čtverylka vozidel že se tančí nikoliv podle povelů policistů, nýbrž podle úsečné metodické jeho zvůle, povykující koktání bezdrátového telefonu na redakci Malinu že je rozčileným štěkotem uvázaných psů, vzbuzených zvukem mohutného chodu tohoto mimojdoucího stroje, a že všechen ten upěchovaný halas večerní Paříže není ničím jiným než vnitřní písní oné lidské dynamoelektrické stanice, kterou je.
Ale když jsem jej spatřil ve světelném chvostu reflektoru, na který možná pozapomněl, tiskl k sobě ženu, která byla zvrátila hlavu jemu na hruď, a jeho oči byly očima zamilovaného. Držel ji okolo pasu tak, jako by byl sentimentálním vesnickým hochem, který o pouti vyšel s děvčetem od muziky na náves, kolísaje mezi žádostí, úctou a něhou, a vzrušen tak, že ani
33
neslyší rozjařeného smíchu mládeže, zveselené marnými jeho pokusy zapáliti svůj smotek, aniž pustil z objetí svou znejmilejší. –
Vyšel jsem. A ježto nejpřirozenější povahou věcí jest, že se sdružují pořádkem, jenž se nám zdá nejméně přirozeným, ký div, že mě zavalila veliká, pevná a slastná důvěra. Odkud asi prýštila a k čemu se asi nesla? Prýštila z burleskní antithese, již představovalo to, co jsem byl právě v divadle spatřil? Nesla se k osudu lidstva či k mému vlastnímu?
Byl čiperný mrazík, jenž jest jakoby mýdlem na neřesti, nebe bylo poseto hvězdami, které se tetelily tak, jako by mžikaly nemohouce pochopiti, jak že to, že vše, co spatřují tu dole u nás, je rozpolceno samo v sobě, a nevzpomínajíce sobě už, chtěly-li tomu tak, když tuto zemi tvořily, či dovršili-li jsme takto jejich dílo my sami. A váhaly, mají-li pochvalovati či kárati. Tu spatřily dívku, která se hlasitě smála v náručí milencově. Pojednou však ustala, její hlava, tisknouc se k jeho hrudi, se schýlila a vzlykem, který otřásal celou její bytostí, drala se slova: „Šťastna, šťastna!“
A hvězdy si vzpomněly: „Ne, takhle jsme svět nestvořily.“ A dodaly šeptem: „Je to dílo z utrpení a dílo lidské. A větší našeho.“ –
(1924.)
34