NA PŘÍŠTÍ JARO.

Richard Weiner

NA PŘÍŠTÍ JARO.
Jednoho rána se probudím s úsměvem ze sna. Poslední stopa těch vidin mě naposled obdá, zavru-li oči. I zavru je, dosním si v bdění všechno to modravě sličné a křehounké dění. Neboť já snil jsem dnes, že už nám nastala vesna. Vesele vstanu a vyhlédnu z okna. – – – Več hledím!? Naproti bezlisté stromy, ulice pod náledím. Toto je zima –! Jaro, jaro nám na blízku není! Zklamaně odstoupím, velmi smutný si na pelesť sednu – – – – – Kdo že to, bože můj, zpívá? Kdo že to zpívá tak v lednu? Podloudný spánku! Bylo docela, jako že hledím na holé smutné stromy, do ulic plných sněhu! Prchlivý ranní smutku, v jakou to měníš se něhu? Vrtkavý! Krásné jaro ještě je v nedohlednu. – – Ach, to ta píseň v nové snění mě ukolíbá, zatím co v týlu jakés přilnavé teplo líbá – – Všechna ta modrá libost ještě je na snovém břehu: Nějaké šíré lány kvetou a lípy voní, nějaká stará lávka nějak se na stranu kloní, nějaká chůva přišla, stařičká, teď se shýbá, vyjímá pestrý šátek, lavičku oprašuje. Usedá, rovná sukně; hledí. – Teď větřík tu je, voní, a chůva praví: – Jako to bylo loni. Přiběhlo bílé dítě, pod stromy bíle svítí, 17 vsypalo staré chůvě do klína náruč kvítí, pyšně své dlaňky, hnědé od země, ukazuje. Nyní se chůva směje, děvčátku prstem hrozí. Od města po silnici drnčí si vesele vozy, koníci řehotají, velice drobní a hbití, (neboť co vezli na trh, všechno se prodalo rázem). Z bujnosti pěkné pták si se stromu slét’, sedl na zem. Sám byl; a než se nadám, nastojte, jsou tu mnozí. Na bobku holčina sedí, němě se na ně dívá, chůva si tiše šeptá, vrásčitou hlavou kývá. Nějak ty vrásky mizí, nějak mi omládla rázem. Nyní své ruce zvedla, nyní, ví bůh, proč, – tleská. – Jarmilko, skotač s nimi, neboť je jaro dneska! Nyní však nebe hraje, nyní však země zpívá. – – – Aj, vždyť je den! (Neboť vězte: dotud vše bylo ve snu.) Za konce nakřehlých prstíků vedu si zlekanou vesnu. 18

Básně v knize Usměvavé odříkání: