USMĚVAVÉ ODŘÍKÁNÍ.

USMĚVAVÉ ODŘÍKÁNÍ.
Pojednou víš: dost již vešlo i světla i vzduchu i vůně – zavřeme okna, příliš krásný by večer byl, který se čeká. Zavřeme okna! I nastane: nějaká shoda, tak vlídná, tak měkká obejme náručím matčiným. Trochu je bledá a dojímá tolik – snad trochu stůně. Tolik je vlídná. Má zavlhlé oči. Nemluví, jenom se dívá. Jaký má pohled –! Nic nechce. A mně se zdá: dlouho jsem hledal; vešla, že zavřel jsem okna. – Chtěla často sem – já jí však nedal, neboť dosud jsem okna měl dokořán do jiter. Nyní se stmívá. Večer. – A tehdy, jak počíná.počíná, pozná se: k čemu? Co ještě lze dobýt? – Zavřena okna – již vešlo dost i vůně i vzduchu i světla. S břízových podnosů trochu povadlé vezměme věnce, které laskavě spletla za dne nám sestárlá náňa – a jměme se jimi svůj příbytek povděčně zdobit. 89 Ano, je po nich mdlo trochu, tak jakoby v skleníku. – Tmavo též naléhá za skly – nestrachuj se – okna zavřena. Vnesli sem lampu; teď na stole bzučí a hoří a je to v té obřadné výzdobě tak jako sesláblé volání ze zahrad, z vinic a z moří a jakoby zvážnělá ozvěna švarných a bez bázně zdravic, jež polnicí v útoku třaskly. Co ještě? – Všechno chceš slyšet? Všechno jak šlo a jak bylo? – Buď tiše, buď tiše! Možná – já nevím – snad – jistě. Ba jistě! – a všechno, co žito, se odhodlá ve vlídnou shodu, a je to jak neznámý mumraj, jejž pěkné zřít ze zdola schodů, když z taneční síně jde obřadně procházkou pod cypřiše. Es war einmal... Nikdy v těch slovech již nepodezřím zavzlyk chudácký výčitek slabých, nýbrž jevištěm vstane mi, které je zklížené z latěk a pomalované a po němž jde bez hlesu za dnem den. – A to světlo, jež schytáno, jevištěm vane – léta se opáčí; tmavo jich naléhá za skly, leč jasní se moudrostí. Rád bych 90 pobyl už navždy v té nehořké illusi rána, kdy sunou se mimo v magickém světle – jež vzpomínkou – všechny mé vzpomínky nevroucí marnem, tak jako večerní jistota nového dne; neboť bolel by chlad, který sestoupil, uvítán rád po dni parném, kdybychom neznali, horoucí slunce že nezašlo v nevrátimo. Ó ne! Dost věru je schytáno vůně i vzduchu i světla, že všechno, co projde tu nyní, je vkotveno v dnešku, ač plaše jen včerejškem spělo. Povadlých věnců pach koná, že hmatati lze dnes, co dřív jen se chvělo vidmem – a taký je večer: uzrálá jakoby jabloň, uzrálá – neodkvetlá. Všechno se navrací. Divák, v tom ovzduší divadla do křesla schýlen a bystrých zraků, dnes teprv zná ladnost a zákonnost hry té a nebojí se. – Je to hra. – Ve všech překážkách „uvaž!“ je skryté, oklikou ladnou, co podezřel zblouděním, kterým byl zmýlen – – – 91 Ale co bývalo okrasnou radostí, radostí stejnou je nyní. Zavřeme okna, by nevyšla! Dost je tu vzduchu i světla i vůně. Radosti! – trochu je bledá – a dojímá tolik – snad trochu i stůně. Obejmi, chorá, a ozdrav! Obejmi, dobrodiní! 92