MÁLO MÍSTA.

MÁLO MÍSTA.
V stínu hrušky do podušky zkvetlých sedmikrásek bez únavy klícku staví Martin černovlásek: ruka hbitá jen mu kmitá, stěnu roubíc ztenka, a ty oči kam se točí? Slunským do okénka. Pro Maryšku si tu chýšku Martin robí s chvatem; jak si výskne, až ji stiskne v útulku tom zlatém, až jí poví, co ty krovy pod svým doškem krejí, co jí milé – od té chvíle všecko že jest její. 18 Na ni pouze mysle v touze, jinak každodenně plány snová, měří znova, vzdychá, stavbu měně: kéž jen střevíc místa je víc pro kolébku dítku... a již zasáh’ málem na sáh matce do příbytku. Rýč mu rázem padl na zem, máť jej zdvihla sama: „Tak, tak, synu, měj se k činu – překáží ti máma?! Doch jí škubej, stěny rubej, zuž tu zeď i tuhle – máť je skrovná, ta se srovná jednou, viď, i v truhle! Ach, tož chutě – sama zvu tě! Ale rozvaž, synku, zda tě kdosi neuprosí jednou k odpočinku, 19 a co v domě zbude po mne kout, snad dá jej – tobě: kéž tam, dítě, netlačí tě víc než mne pak v hrobě!“... ...Syn chví rtoma: „Maměnko má! dám se na pokání – mně i ptačí hnízdo stačí s ženou k milování. Však až ke mně čapí plémě nalítá se dosti, až tu všude plno bude...: – bábě pošlem’ hosti.“ 20