POHŘBÍVÁNÍ.

POHŘBÍVÁNÍ. Památce paní JULIE FANTOVÉ-KUSÉ.
V lučinách, kde Dyje šumí, co tu barev, co tu kvítí! Ej, kde která švadlí umí v podušku je takhle šíti, v podhlavníček vít je měkký, takový, že sám tě vábí položit se do hedvábí k šepotavým vlnám řeky v pomněnky, jimž v ranní rose padší do korunky něžné samo nebe shlíželo se; mezi květy ohněm žhoucí, bělostné jak vločky sněžné, oslnivým zlatem skvoucí, růžové i fialkové, duhové i oblakové. V klíně trávy smaragdové hlava se tak těžko brání: klesá v lože sametové, zvolna níž a níž se sklání... ach, to sladké usínání! – – – 26 – – – Oh, to hořké probuzení! Dřív než víčka přimklo snění, veta po snech –: vždyť tam dole při každičké travky stvole hloub a hloub až po kořání ryjí, ryjí bez ustání – jak by mně to ryli k srdci – černí krtci! * Pryč s těch luk! Tam na návrší v kadeřavých stromů stínu, s haluzí kde květ jen prší, tam, ach, tam si odpočinu. Aj, ty lípy kopuleté dechem svým už vstříc mně voní, zeleňoučké, drobnokvěté větve jich se dolů kloní – tak se zrovna k zemi níží, až i cesty cíl mně cloní a já věru hádám s tíží, co se to tam v spleti snítek promodrává, rdí a bělá? Oživnul-li pestrý kvítek? vběhla-li tam louka celá –? Proč že to tam všechno kmitá: meduňku-li čmel to honí, ztracenušku mák-li chytá, zvonkem-li tam muška zvoní, či to motýl rojem lítá švarným květům do náručí a co kdes tam z dáli zvučí, včely snad to s lip tak bzučí? – – 27 Ne, ne: ani pažit pestrý, ani motýl, ani včelka! Je to chlapců řada velká, za nimi jich drobné sestry: děcka všecka v běloskvoucích rukávcích i kasaničkách, v roji stuh se pestře dmoucích, s růžemi v těch oblých líčkách, s pomněnkami v očích jasných, vlásky pútcem rozděleny, vrkoč v lelík zapletený... Za nimi hned z větvic řasných vyšel starších zástup bílý: všude zas ta barva světlá, veselá jak z luhů zkvětlá... ale přec – či sluch mne mýlí? – kdos tam kvílí... kvílí... kvílí! Plačící ty oči věrné v směsi barev převeselé vidí přec tři stíny černé: – rakev – kněze – učitele!... – – – Bože můj! Ten dav těch lidí krojem, tváří tak mně známý Slovák to je, Slovák samý! Zrak můj přece dobře vidí, ale sluch, ten sluch mne mámí: slyším – v stínu černé řízy – modlitbu z jich úst, ach – cizí! Mizejí – – – I jejich chýše zjevily se oku mému od pohřbu tak zamženému 28 jak ty krtčí kopky: tiše podryté, ach, podkopané... S nejvyšší z nich zlatem plane – bije v zraky ustrnulé – pro živé i pro zesnulé stejně děsný výkřik zvůle: „Schule.“ 29