UTONULÁ.

UTONULÁ.
Nechtěla jí voda v tůni, vynesla ji na výsluní. Utopená! Utopená! Joj, toť Eva Salajčena! Co tu očí zaplakalo – vždyť ji každé děcko znalo. Ach, to krásné čelo bílé! Ach, ty černé oči milé – běda, kdo v nich světlo shasil: vrah – on útěkem se spasil! Za ním, za ním na vše strany tu je kůň již osedlaný, a tu, hle, i provaz lněný na jívě proň pověšený...! Po vrahu však ani stopy. – Ať se toho úřad chopí! 57 Přišli ze Senice páni, podepsali dobrozdání: ,než by děcku život dala, radši sama si jej vzala.’ Sama? Chuďas! nu tož, vida! Sama Bohu zodpovídá. – – – Všichni odešli. S ní tady zůstal sám jen biró mladý. Sám a sám – nu, kam se děje, rychtář mladý že se chvěje! Čeho nezřel nikdo z lidí, on, hle, s hrůzou tady vidí: Na labutím krku děvy bleďounkých pět skvrn se jeví. Rumění se, červenají... už jak žhavé uhly plají. Každá jako ohník malý, ale pálí, jeho pálí. Žhou jej v prsty pravé ruky: běda, ó, toť pekla muky za to, že vy, prsty dravé, vryly jste se v hrdlo smavé, v hrdlo, jež jste hladívaly, když jste Evu objímaly. – – – 58 – Na jívě, hle, provaz lněný nebyl darmo připravený, někdo je v něm: oběšený biró! biró-představený! 59