PÁN.
Na perroně ryčno. Svítí zlato šňůr,
řinčí ostruha, vlá chochol volavčí.
Kloně se až k zemi, vede panstvo v před
k vozu s aksamitem vlaků výpravčí.
Nikým nepovšimnut mužík vsedl též,
v koutě na tvrdou se schoulil lavici
– přísných tahů člověk –, z hlubin kaftanu
vyňal řeménky i roušku modlicí...
V bledém svitu luny míjí drahný kraj
ztuhlý, vyprahlý – sám povrch měsíční;
v dáli dědinky se ostře bělajíbělají,
jak když po hřbitově z travin kosti ční. – –
Kdes vlak opět staví: kaštel, víska, dvůr.
Čtverospřež tu stojí. Kočiš jeden prým.
Jeho velký pán – až dosud polobůh –
jak by kohos čekal s duchem zkroušeným.
Rovnou k čtyřspřeži jde, hle, ten drobný muž.
K pánu vsedá. Roste. Týčí postavu...
Kaštel panstvo vítá: oba vcházejí –
gróf tak teskně schýlen, Žid mu nad hlavu.
61