PRACH.

PRACH.
Od Váhu se vzhůru líně cesta plíží, prachu leží na ní víc než běle v díži. Na jazyk se dere, oči mhouřit nutí – hned v nich plno slzí, na rtu hořké chuti. Na prsa ti padá, do mozku tě tlačí.tlačí, div že nezalkneš se, čím dál noha kráčí. Ne, to věru není prostý prach jen z hlíny, totě žluč, toť peluň – – kdož ví, jaký jiný? Však ho nerozmělnil sám jen slunka úpal – to jej schvalně kdos tak čižmou tady zdupal. Podpatkův i kopyt nesčetné tu sledy – oj, tak řádit zná jen Kumán, běs ten snědý: šlape po živých, jimž srdce ještě tlukou, šlape po mrtvých, ať živí pomrou mukou, šlape všecko ve prach, v prachu pak se brodí – i v tom prvku zdeptán červ buď, než se zrodí! Věru, člověk potom sám se kroku bojí, že snad bezklidnou tu změť jím znepokojí. Schvalně nohu kladeš lehčeji než chmýří – přec však prachu sloupy pořád vzduchem víří. Oblak ho jde s tebou, zrak ti mlhou kalí: – jiný prachu sloup vstříc pospíchá ti z dáli. 68 Ne, toť lidský tvor jest, co ti vstříc se blíží – sám prach ztělesněný – rozeznáš to s tíží: z prachu, zdá se, tkáno konopí těch gatí, košile nit, húňka... všechno, co jej šatí. Lesk i toho šperku, jímž ten rob se krášlí – čepel motyky – má chuďas hlinou zašlý. Z mošny žebrácké jí skývu popelavou a jak obrací ji! jako manu pravou! Ač je z mouky hrubší než ta závěj písku, tvrdší, režnější než hruda v oranisku: „Kéž jí Bůh nadělí,“ šušká muž, „jen více, – sic budeme jísti prach tu se silnice!“ 69