HRDINA NAŠÍ DOBY.

Jaroslav Kolman Cassius

HRDINA NAŠÍ DOBY. Fragment balady.
I.
Je marno myslet, marno psáti, a marno hýčkat jaký cit; nač ještě srdce něčím dráti, nač ještě srdce konejšit? Jak balvan doba na něm leží pod těžkým rmutem hlubiny – to srdce však jest ještě svěží, hle, bubliny, jen bubliny... Jsou vzkypělé, však plynou tiše, jsou bez tíže a bez všech pout – Jak? – ještě na dně cosi dýše, co dávno mělo utonout? 2.
Nerozumím té hře, jež mne baví, neptám se nikoho: proč a zač... Na stavbě rostoucí přes naše hlavy prostý jsem přidavač. 26 Přidavači jsme doby jen prostí, její však vzmach nás k výší vznes’ – My, kteří snili nemožnosti, nemožný sen svůj žijem’ dnes – Jiné mne otázky pochybou mučí, nikoli prosté: proč a zač... V polozbořené lesní kuči sténá pláč. A jaký pláč! – S risikem hry té uvyk’ jsem hráti, vzruší mne jenom už její chvat. Až bude dohrána, klid se mi vrátí, možná, že také co já mám rád. Kdosi z nás umírá, jiní žijí. Samí to hráči. Samý rváč. Hrajeme. Naši se udatně bijí... Jsi také hráč... Však jaký hráč! 3.
Myšlenky moje jsou pokojné, chladné, srdce jen buší, pne se sval. Kdosi z nás padl už, kdosi padne. Bůh s tebou, hochu. My jdem’ dál... Chvíle je hrůzněkrásná a plná, zázrakem den je včerejší. Zda jsi má duše lehkomyslná žila kdy chvíli svůdnější? 27 Dubové lesy jsou hrůzněkrásné i sněžné mé lůžko v závěji. Zda ten můj život, nežli shasneshasne, vzepláti mohl jasněji? Dubové lesy jsou žlutohnědé a příkrov můj – bílý, zářící... krásné dvě rány dnes ruka má vede, dvě rány krásné, smrtící... Dvě rány vede dnes ruka moje, osud se postará o třetí. Nepřítel, já – ji přijmem’ v stoje, – však bůh stůj při mém děvčeti! Mladosti dnové milostí hravou hýčkaly jemně mne i ji – – dceru své doby. Dcerou je pravou: Zabíjí... Jako já zabiji... 4.
Co zabije nás, oči tvé se ptají s jakýmsi klidem velkých nadějí. Kdy zemřeme? Tvé rty se usmívají... Svět chví se kol. Ty rty se nechvějí. Snad včera ještě v rozkošnickém snění žvatlaly sladká slova dítěte... Dnes praví: „smrt“ v poklidném okouzlení... „Kdy zemřeme? – Kdy, drahý, zemřete?“ 28 Co zabije nás? Velký dnešek váhá, snad větší zítřek dnem je odvety. Podej mi ruku. S vrchu jde má dráha a letím tryskem jemu v ústrety. Tvé líce žhnou a vlasy tvoje vlají jak divým vichrem dujícím kol nás... Kdy zemřete? tvé polibky se ptají a klidný je tvůj dech a klidný je tvůj hlas. 29
Básně v knize Praha a jiné verše:
  1. PRAHA.
  2. APOSTROFA.
  3. BAROK.
  4. SOCHY.
  5. ULICE.
  6. PÍSEŇ PUŠKY.
  7. HRDINA NAŠÍ DOBY.
  8. STESK STRAŽE.
  9. * * *
  10. POCHOD.
  11. TURNAJ LÁSKY.
  12. TŘI A TŘI.
  13. HÁDÁNÍ Z RUKY.
  14. PATHOS ODCHODU.
  15. MILÁ U MOŘE.
  16. IMAGINÁRNÍ PORTRÉT I.
  17. IMAGINÁRNÍ PORTRÉT II.
  18. PROBUZENÍ.
  19. MILENCE.
  20. MOUDROST ŘEKY.