ZABIJEČI ZVONŮ
[65]
Josefu Horovi
My ještě znali kovu
nezraňující rány,
když rozkvétaly v tóny.
Sladce bil do membrány
zpěv zvonů o domovu.
My ještě znali zvony.
Vše bylo ještě chvění
strun ve větru, jež zněly.
Noci se nestyděly
za luny zář, hvězd mžení,
a rty za políbení.
Vše bylo ještě chvění.
67
Paprsku zlatá střela
se chvěla, kmit a vlna.
A láska slastiplná
se chvěti nestyděla
a zněla, slavně zněla
zpěněné krve vlna.
Každá věc ozvala se
vždy základními tóny,
jen laděním, jen vůní
jak květina. Byls u ní
bezpečen jako v kráse.
My znali ještě zvony,
řeč věcí, které trůní.
68
My znali ještě hřmění
otřásající věží
chvěním, které v ní běží
jako se míza pění
v bezelstné struně stvolu.
Vše bylo ještě chvění
až ke kořenům dolů.
Nenaladíš hlas zvonu
ni o půl tónu výše,
může jen hřmět neb tiše
zahřmívat ve svém tónu,
jímž zpívá a jímž dýše.
Zvon, tajemný v svém skonu,
je zakletý v té pýše.
69
Tajemství každé smrti:
vlna, která je jiná.
Vlna, když neobjímá,
zabíjí, druhou drtí.
Zabije dětská ruka
zvon, který slavně hřímá,
dotekem prstu. Puká
skála, že stála zpříma.
Leč struna, sestra křehká
z nepoddajného kovu,
zazpívá o domovu,
dotkneš-li se jí zlehka.
Nestůjte v koutku němě,
střevíčky Popelčiny.
Na stéblo křehké třtiny
Pan píská píseň země.
Dík a pozdrav 1941
70
A když jsme se vrátili z vojny, rozbíjeli jsme doma zvony na kanony. To se jen uhodí kladivem na okraj a potom hned přes něco měkkého, na čepici nebo na hadr.
Povídky pro Faiáky II.
Tajemství každé smrti:
vlna, která je jiná.
Vlna, když neobjímá,
zabíjí, druhou drtí.
Vždy vlna, která stíná,
je ve vlně, když hřímá.
Zabíjí lidská ruka
o samotě i v řeži.
I zvon, to srdce věží,
tak jako lidské puká
v mukách. A jako muka
v něm vlna smrti běží.
71
Zabíjíš-li jen těla,
vrátíš se někdy zpátky,
teď pohov, zabiječi!
Na okamžik jen krátký
tvá děla oněměla.
A siréna zas ječí.
Jde nová směna v jatky.
Co bude zabíjeti
zabiječ vysloužilý
z té perspektivy ptačí?
Smrt vertikálně letí
a horizont je v cíli.
A rozespalé děti
ve sklepě hladem pláčí.
72
Jen těla, stále těla,
vyhřezlé řezy, stětí!
Je plna toho smetí,
mistgrubna zkrvavělá.
Co budeš zabíjeti?
Jak se to jenom dělá
zabíjeti co letí!
Zabíjeti, co trůní,
vlnou, která je jiná.
Vlna, když neobjímá,
zabíjí, peklem duní,
i duše dusí, stíná.
Což smrt si nezadřímá,
ten rybář našich tůní?
73
Už rybář nezaloví
si na červy a mušky,
ten rybařinou vzteklý?
Ne na udici pušky,
už bez dum lovit umí,
už rybkám jenom pumy?
Rybníku atomový,
lekáním pololeklý,
dej pozor na rozbušky!
Co ještě nezabíjí?
Zvon věží, srdce lidí,
si hrany vyzvánějí.
Je konec melodií?
ten, který nenávidí,
ví, jak se zvony lijí,
ví, jak se zabíjejí?
74
My staří zabiječi
zabíjeli jen zvony,
když měly býti děly.
Jen vlny dvě, dva tóny,
a ve smrtelné křeči
navždycky oněměly.
Kladivem jednu v hranu,
ať zazní zvonovina,
jak tvrdost zaznít musí.
Teď hadr. Druhou ránu
už do měkkého. Dusí
vlna, která je jiná!
A tvrdý zvon je v kusy.
75
Tak lehounce se drtí,
co tvrdé je a jemné,
aby jen čistě znělo!
Rozezni vlnu smrti
a rozpadne se tělo
v své hloubce přetajemné,
kde zvon byl, kterým znělo.
1944
76
Neduněla to děla,
když v zemi pohřbívali
básníka jako krále?
Nevím, já dávám vale
svým mrtvým jenom zdáli,
kde víc je osiřelá
hra struny pozůstalé.
Jen vlněním se žije.
Tu svádějí, tu zradí
ty vlnící se zmije,
tu přou se, kamarádí,
tu vlna vlnu potká –
jsi láska? poesie?
A vlna vlnu hladí,
tu obejme a protká.
77
Stůl krčmy osiřelý
je silný piják stesku,
nepláče podnapilý.
Dvě vlny se tu přely
o jedné v nadnebesku.
Jak vínem rozeznily
tu resonanční desku!
Ta jedna: ne, on není,
ta druhá: musí býti.
Ale co zabíjení?
Tu marné bylo pření,
tu lépe bylo píti.
Tu, dál od vlnobití
věčného násilnění
tam v ulicích, tam venku,
chci úlitbu ti líti.
78
Jak tajemné má znění
to siré připíjení
tomu, kdo dopil sklenku
a nemůže se příti.
Buď s Bohem. Tvoje chvění
zastavilo se v běhu
v přístavu jedné vlny.
Tam jiné vlny není,
protože není břehů.
Tam okeán je plný,
tam je už naplnění.
1945
79