V PASEKÁCH

Jaroslav Kolman Cassius

V PASEKÁCH
Raketou praská strom, než vdechne zhluboka svůj blankyt poslední. Obloukem padá, hasne zelená hvězda v loži potoka. Veverka ztrne v slunném hnízdě svém, tmu děsu v dětských očích. Ale jasné slunce se vřítí prostorem azurovým do hrobu otevřeného v moři zeleném a zlatou sekyrou si razí cestu křovím, kde jaký hrob vystýlajíc svým dnem. 107 A dole v sítinách, tam leží bez ozdob stín lesa oloupen o píseň, třpyt a barvy. Ohňostroj dohořel, jen sekerníka rány sem tupě padají jak v ohořelý strop. Snad datel dobývá se do kolébky larvy, snad někdo kope hrob. Snad někdo ozývá se, kdes už zakopaný ranami v rakve krov. Vše laděno je na ten dutý tón a jako škorpion tě ostružina bodne. Čím hlouběji, tím méně rozumíš, proč nahoře je to tak láskyhodné. Jako by ztratilas tu jméno rodné i věčný hlas, má duše, nechoď níž. 108