POSVÁTNÝ HÁJ

POSVÁTNÝ HÁJ
Nic nemá v světě klín pro mužský sen a štěstí, jen les, jen lesní stín s šelestem ratolestí. Nic neutiší tak mámení žádostivá, jako když s výše pták v šumění lesa zpívá. To staré štěstí jest, ten muž a les a ptáci, nová je jenom zvěst, že muž se k němu vrací, 119 když pomsty starý bůh a smrt ho vyplenili a mrchou čpící vzduch jen hyenami kvílí. To stará, stará zvěst, jinými jenom slovy: posvátných hájů křest – a Bůh je zase nový. A nový Bůh je tich a místa má rád pustá: jen med včel divokých proroků živí ústa. Jen lesní kořeny jsou křtitelů všech krmí. Kde chrám je zbořený, les nové víry strmí. 120 A smrt, tak stále táž, snad sejme masku žalu pro novou kamufláž nového karnevalu. To stará, stará zvěst o ráji, jenž se ztrácí, nové jen na ni jest, že vyhnaný se vrací, že z trosek katedrál jde mezi sloupy stromů, že Kain se Bohu vzdal, a kajícný jde domů. Oltáři oklamán, lesního hledá běsa, aby ho starý Pan pramenem pokřtil lesa. 121 A muž, který se vzdal, je zase nebi blíže. Zas šumí dřevo kříže, Spasitel z mrtvých vstal. A život, stále týž, železné zdvihne hledí a uzří nový kříž, věřící, kteří vědí. A Adam, krve syt, se hojí jako rány. Jen nespat, netasit v zahradách Gethsemani! 1944
122