KOČCE AVAŠCE
Pod klenbou nejistou
a nepřátelskou nebe,
v zdech domů chvějících se,
že se v bouři zřítí,
ty hřeješ lůžko mé
a já zřím ve tmě z tebe
jen očí kočičích
dva majáčky jak svítí.
125
To je ta stará past,
ta na lidi i zvíře,
v ní jsem tě uvěznil
a sám byl do ní chycen.
Tmou hledíš v moji tvář
a já, bůh ve tvé víře,
vidím tvou duši žhnout,
sám sobě neosvícen.
Mé dny tě nebolí,
tvým sněním trochu šednou.
Když moje budiž světlo
v tmě duhovku tvou raní,
ty mhouříš zornice.
Tak duše moje jednou
bolestí zamkla se
po Jeho zablýskání.
126
Jak dřímala jsi dřív
to zvířecí své štěstí
v pelíšku u kamen,
svých šerých rájů paní!
Teď v hrdle růženec
ti otčenášků chřestí,
jak předeš úzkost svou
pod hladící mou dlaní:
Buď pán můj pochválen
a jeho teplé lože,
pán vlídných plamenů
i bolestivých září.
Teď k tobě, pane, blíž,
blíž k dlani tvé, můj bože,
ti předu žalmy své
před nehybnou tvou tváří.
127
A kdo ví, jaká tma
snad ladí Jeho snění
a není-li Mu hlas
předoucí šelmy milý.
I boží dlani snad
je příjemné pohlazení,
když pod ní zasrším
jiskřením její síly.
Tak možná někdo kdes
i moji úzkost vidí
v tmě hořet fosforem,
jako já vidím tebe.
A možná někde bůh
šílených šelem lidí
už pohřben leží sám
v ssutinách svého nebe.
128