VÍTR
Neslyšíš, jak vítr v listí kvílí:
jen chvíli,
jen chvíli spočinout a nemuseti dout!
Kdo zastaví mé bědné pouti proud?
V korunách stromů, v nichž dýchá teplo hnízd,
můj hadí hvizd
zní v šepot mdlý usínajících ptáků.
Pst! syčí suchý, padající list.
Zadržte, větve, mou bičovanou hruď.
A vzbuď
v nich touhu míz, ty země, ať kolem šíje mojí
se jako ruce milujících spojí.
Já musím rvát, co vadne i co v květu.
A hnát
své vlastní srdce, květ, jenž v bouři zvad’.
Teď však chci spát a spát jak pták,
jenž usnul v letu.
32