BALADA VŠEDNÍ

BALADA VŠEDNÍ
Kdybys mne miloval, mohla bych odejíti. Kdybys mi vědět dal, co srdce tvoje cítí, mohla bych jíti a způsobit ti žal. Kdybys mne miloval a chtěl mne míti, tak jako po prvé, mohla bych odejíti a ty bys vyplakal své oči do krve. 11 Ale já nevím nic z tebe a ty nic ze mne. Nebe tvých zřítelnic je tiché a temné. Šalebně měsíc svítí na tvoji tichou líc, nemohu odejíti. Kdybys měl jinou rád a srdce proradné, mohla bych s jiným spát, zatrať tě Bůh i mne. Kdybys chtěl jinou mít, mohla bych odejít a peklu duši dát. Kdybych tě viděla mrtvého v hrobě spát, ty duše bez těla, mohla bych jíti snad dáti své srdce v plen tak jako jiná z žen 12 tomu, kdo má mne rád. Ale ty nepovíš ze sna ni ve bdění. Tvé srdce, temná skrýš, nedá mi znamení. Ty ležíš v loži mém tak jako s kamenem kamení, kamení. Nejsi ty pro mne živ, nejsi mi nebožtík, nejsem ti choť jako dřív, železný jenom zvyk. Nevím nic o jiných, nevím nic o tobě, raději spala bych s mrtvými ve hrobě. Květ mojí mladosti, hřbitovní kvítí, nikomu k ozdobě, 13 nikomu k radosti. Nemohu odejíti. Kdybys mne políbil jen jako slunka svit, kdybys mne k smrti zbil, mohla bych odejít, ale mrtvý se zdáš a já tvá noční stráž, nebiješ, nelíbášnelíbáš, jako bys kámen byl. Noci ty, lunou svou do tváře nesviť mi, ukryj ty hanbu mou před Bohem, před lidmi. Před lidmi, před Bohem, před knězem oddanou, v loži mém ubohém přikryj mne mhou a tmou. V tobě je, noci, tma, 14 v tobě je luny zář, v tobě má láska má jako ty dvojí tvář. Řekni mi, noci: jdi, a chci ho opustiti, hůře mi s ním je býti než za žalářní zdí. Řekni mi, noci: stůj, to milenec byl tvůj! a nebudu moci jíti. Ale ty mlčíš, zlá, nedáš mi znamení, a v okně už se dní jitřenky záře mdlá. Neříkáš noci: jdi, neříkáš: zůstaň s ním, a východ už se rdí růžovým svítáním. A kohoutí zní křik: kykyryký, je den! 15 Ale to zvyk je jen, železný jenom zvyk, milovat, žíti, mříti, mučit se v srdci svém, dnem nocí, nocí dnem, a nemoci odejíti. 16