NEZROZENÁ

Jaroslav Kolman Cassius

NEZROZENÁ
Máš matky mé hnědý vlas a bledý ovál tváře. V měsíční páře bezesných nocí navštěvuješ nás. Máš otce úsměv krutý a vlahý oka lesk, neplodné krve stesk je v jemné chřípí vkutý. V půlnočním větru vání jdou pokojem tvé kroky jak suchá stébla praskající. Tiše, neprobuď bolest spící, 21 noc není pro ženy dech dětí nestřežící, leč oči muže hledí do tmy jak v oči nepřítele vbité. Jsme sami já a ty mé poupě nerozvité snu mého pokračování. Máš bílé hrdlo a černý šat se zašlou broží mladé mrtvé matky, piji tvůj pohled sladký a svěžest údů, na čele cítím dívčí ruky chlad. Tvé rty se otvírají. Mlč, vím, co chceš říci: kdy budu? Nikdy, dítě, Nikdy je tvé jméno pro tuto zemi pustou jak hřích. 22 Ale jednou, v půlnočním větru vání, odvedeš duši mou v podsvětí neplodných stínů, má dcero, můj synu, v očistec hřiven zakopaných a ohňů vyhaslých 23