PYŠNÁ

PYŠNÁ
Jednou jsi přišel a já byla sama. Jak prázdná studně mlčel starý dům. Dřevěné schody stály mezi náma, práchnivý žebřík k prázdným nebesům. A s každým schodem vzdychlo srdce moje, jak jsi šel vzhůru ke mně blíž a blíž. Co schod, to mrtvý z prohraného boje; a po nich kráčíš výš, sám mrtvý již. Temno je u nás, když se večer šeří, se světlem k dveřím vyšla jsem ti vstříc. Staneš-li po letech zas u mých dveří, vejdi, můj milý, chtěla jsem ti říc. 37 A pak jsi stál na prahu bez klepání, jako by hrobník před mým hrobem stál. Ty sladká muko čekání, odříkání! Nezaklepe-li, neřeknu mu „dál“. A když jsi zaklepal, já oněměla, já neměla pro tebe žádných slov. Až stiskne kliku – v duchu jsem si děla, hrobníku svému otevru svůj rov. Kamení tvrdé bylo milování, kamení tvrdší je teď život můj. Čekala věk jsem na to zaklepání, až v soudný den teď na mém prahu stůj. A když jsi stiskl kliku jako známý, ozvěnou výsklo v chodbě kamenné. Zamčené dveře stály mezi námi a klíč jak oheň pálil v ruce mé. Uhasla svíce a my ještě stáli. Uhasla touha, chladne v ruce kov. 38 Vzdychají schody, až umlkají v dáli a já tu stojím, stojím beze slov. A vím, že nepřijdeš už k prahu mému, že nezaklepe štěstí šalebné a že je konec, navždy konec všemu, že oněmělo pyšné srdce mé. 39