ŽENY NA OHNICI

ŽENY NA OHNICI
Starobu žen v mém kraji nepoznáš, kostnatou šíji k zemi nesklánějí, na záspí večer, napřímená stráž, v stmívající se pole pohlížejí. Večerní stín se do brázd položil a uhladil je pro polibky ticha, vějířem vlhkým noci smyl a skryl vrásčitou tvář, která jak hlína dýchá. Starobu žen v mém kraji nepoznáš, ve větru hor vlá vzdorně šátek vdovy, západem sálá snědá stráň i tvář, hliněný džbán je večer jako nový. 75 Na záspí starý střep se nepozná, za humny hledej, co pozbylo ceny, v pleveli poznáš, že je beze dna hliněný džbán, který je překocený. Starobu žen v podvečer nepoznáš, kostnatou šíji k zemi nesklánějí, na léta života se po klekání taž, když za humny ohnici v polích plejí. Na starou kleč si ve tmě pozor dej, která se plazí v ohnice pruh zlatý, na léta, sirobu, se po klekání ptej chladnoucích brázd s hovícími si hnáty. Staroby věk na horách nepoznán na záspí tvář žen k zemi nenachýlí, až za humny v pleveli střep je starý džbán, až po klekání v ohnice zlatém býlí. 76