NA HŘBITOVĚ

NA HŘBITOVĚ
Já zavřel jsem se v jizbu srdce svého, kam hoře vstoupit už se ostýchá, kde z krbu jeho zapomenutého tma noci zírá pyšně do ticha, a vložil trochu ubohého klestí v popela ještě rozžhavený klín a díval se, jak zvadlé ratolesti se mění v smutku valící se dým, jak mizí mladosti ty suché třísky, jež zbyly z mízou zbroceného pně a když jsem viděl zmar tak zlý a blízký, relikvie jsem házel do ohně, 81 vybledlá kvítka, uschlá mezi listy prastarých knih, už dávno nečtených, a když jsem viděl zmar tak zlý a jistý, já vrhl v plamen kadeř vlasů tvých, ty, z které není nic, ni žal ni touha, jen v krvi vůně časných dětských snů, a za tu oběť, jež se smrti rouhá, pohlédla na mne mladost z plamenů, jako by pozdvihla se v rakvi bílým žárem ta mrtvá naposled, než rozpadne se v prach, s planoucí tváří, ozářenou už zmarem, a v očích stesk, dětinský stesk a strach. Snad líp je pohřbívat než v strašné srdce peci na chladných roštech v hrobkách hřbitova. Nevidět plameny a nechat slzy téci a červa hrýzt, až bolest pochová, a po paměti obraceti listy a roztržitě hladit suchý květ 82 a nevidět ten zmar tak zlý a jistý, ten zmar tak zlý a jistý nevidět, nevidět. 83