BÁSNÍKU
BÁSNÍKU
P. B.
Nemůžeš naplnit své srdce vší tmou noci,
vším zlatě žhnoucím prachem života,
nemůžeš umlčet polibky ani mocí
démona domova, když se tě ptá a ptá,
nemůžeš milovati vířící úl včel
a píseň množství, kterou v prázdno bzučí,
nemůžeš obejmouti celé peklo těl,
vzít celé hnízdo zmijí do náručí.
Je srdce živeno jen chlebem vezdejším
a vínem štěstí, které nechce másti,
nemůžeš opíjet nicotou ani vším
motýla lidství, jen krůpějí, jen částí,
jen hnízda spáleného vyčítavý dým
zpěv pomsty leptá v srdce slavičí
a krev, jež tryskla na rty rdoušenýmrdoušeným,
jak příboj moře k nebi zařičí,
16
jen popel bídy doutnající z dáli,
po ráně biče mokvající pruh,
v netečné srdce rasy jizvu vpálí
bolesti, kterou rozdrcen byl druh,
znamení hanby, jež se nezarděla,
znamení křivdy, která nemstila,
vpálený cejch na příliš bílá čela,
aby se hanbila, aby se hanbila,
aby se zarděl, básníku, tvůj sen,
opilý hněvem jako rudým vínem,
a dřív než meč zablýskne v nový den,
srdce tvé šlehlo plamenem a dýmem.
17