Lež, zrada, křivda, vše, co poraní
tvou lidskou pýchu a tvé lidské chtíče,
vše, proč se smějí, vše, čím pohaní,
to všechno mine jak prásknutí biče.
Jak pírko je, čím jiný zatížil.
Vždy vzchopíš se, byť prvou ranou zmámen.
Jen to, čím ty jsi jiným ublížil,
na tobě leží jako těžký kámen.
[7]
I.
I.
Kolikráte na mne číhala
ve dne svitu jako noci ve tmě.
Kolikráte ruku zdvihala!
Ale někdo dobrou cestou ved’ mě.
Kde kterou jsem nemoc prodělal,
lékař vrtěl povážlivě hlavou.
Matka chtěla léčit ofěrou.
Živ jsem zůstal. Náturu mám zdravou.
Dětí prý se nedohlídáte,
vždycky cosi uličnicky kutí.
Lákají je léčky Zubaté,
tak že do nich pospíchají s chutí.
V parných dnech je voda přivábí;
voda čistá, do dna možno zříti.
Ve vlnách jak rozkoš byla by,
která jenom v pohádce se cítí.
9
Bytost naše je tak lehoučká,
spokojeni života jsme losem.
Ale vedle s pílí pavoučka
číhá mužík se zeleným šosem.
Vodník stáhl tiše, bez křiku;
leckterý už kamarád je dole.
Marně číháš, hloupý vodníku,
ve víru tě vidím, ve vln kole.
Přišla nemoc, školu zavřeli.
Umírali moji kamarádi.
Dětská mysl všeho oželí.
Všechny ztráty lehko přečká mládí.
Stonal-li jsem, já se vystonal,
spadl-li jsem, spadl jako kočka.
Vše jsem zažil, všechno překonal.
Věděl jsem to: na mne smrt si počká.
Cizí hoch mi chodil za milou,
cizí děvče na mne zahledělo.
Vášeň rve se s vášní zběsilou.
Bilo se a také zabíjelo.
10
Když pak přijde vystřízlivění,
člověk tupě na své dílo civí.
Byli mrtví, byli ranění.
Ale já byl nedotčen a živý.
Leckdo z druhů skončil neblaze,
postihl jej konec nečekaný.
Neodolal její nástraze,
nedovedl zmásti její plány.
Vojtu Kupců zabil v poli hrom,
Jendu Černých usmýkali koně.
Matouškových Vénu zdrtil strom.
Havlenu zas našli na záhoně.
Čelo bylo zakrvácené,
záhon celý potřísněn byl krví.
Utěšujte srdce zblázněné!
Milou měl a nebyl u ní prvý!
Jozka Macoun spadl do sklepa.
V opilosti zmátl sobě cestu.
V kriminále skončil Šelepa.
Zabil soka, neodbyl si trestu.
11
I tam počíhá si Zubatá,
kde se o ní jistě ani nesní.
Máte třeba Lojzu Macháta.
Pytlačil a zastřelil ho lesní.
Porazila všecky Zubatá,
ať si měli jakýkoli osud.
Muže, ženy, hochy, děvčata.
Jenom já jsem neporažen dosud.
Rozhlížím se bystře světem tím.
Nebojím se strašidel ni lidí.
V nebezpečí nejbližší mi šprým.
Třásti se mne nikdo neuvidí.
Leta přišla, zbělel zatím vlas.
Čelo moje zryly vrásky zatím.
Ale jedno nevezme mi čas:
všechny plány Zubaté že zhatím.
Na mou touhu život nestačil,
na mou lásku země byla malá.
Pil jsem, miloval a pytlačil.
Ale smrť se přece nedočkala.
12
Co však může vidět mladý kluk?
Lež ho zvábí, maškara ho splete.
Smrt že za ní, o tom ani muk.
Vidím dobře. Mne už nezmatete.
Děti moje, vnuci podle mne
zasaženi umírají tiše.
Ale já jsem z moci tajemné
nesmrtelný. Nepravím to v pýše:
boží vůle je to, že jsem živ,
že jsem živ a žiju po junácku.
Tomu nechť je osud milostiv,
kdo má něco se mnou, s Jiřím Macků!
13
II.
II.
Panímáma mdlá je, neživá,
u postele Zubatá se krčí.
Tikot hodin těžce zaznívá.
Ořech proto neklidný je, vrčí.
Panímámo, scvrklé jablíčko,
vzpomínáte ještě dávných časů?
Radost byla hledět na líčko,
na vás, na tu svěží sedmikrásu.
Vzpomínka když nazpět zalétá,
často, ráda o minulém žvatlá.
Dejte si to říci od kmeta,
jak jste tenkrát hlavu jemu zmátla.
Hlavu mnoho, ale srdce víc.
Srdce tolik nepokojně bilo.
Od starce si nechte ještě říc’,
co mu draho bývalo a milo.
14
Úsměv, pozdrav, hovor za humny,
tanec, cesta v noci domů z pouti.
Jiří Macků nebyl rozumný.
Ale dobře, na vše vzpomenouti:
je už k ránu, hvězdy pobledly,
trávu čerstvá rosa osvěžila.
Kam že nás to touhy zavedly?
Jak že nás to láska pobláznila?
Panímámo, scvrklé jablíčko,
což už žít se vám teď ani nechce?
Jaká můra sedla na víčko,
že se chce vám usnouti tak lehce?
Panímáma však se usmívá
úsměvem, jenž tiše s bohem dává.
Jak ta láska byla bláznivá,
jaká byla ve dnech máje sláva!
Jakou sílu měla ramena!
a jak šťastné bylo naše lože.
Spala na něm láskou znavena.
Teď spí roky unavena, bože!
15
III.
III.
Jestliže jsi opustila síň,
jestliže jsi opustila lůžko:
dobrou noc a jen si odpočiň,
srdce mého májového družko!
Za rakví jsem hodil něco hrud.
Budiž tobě země lehká dole.
Jiří Macků je tu doposud,
prochází svůj statek a svá pole.
Jiří Macků hlavu nevěsí.
Země čeká: vhoďme do ní sémě.
Panímámo, nebe mějte si.
Pantátovi stačí boží země.
Jiří Macků není unaven,
dostačí mu spánku jeho míra.
Jedno trvá, kde je tolik změn:
ježto nechce, tedy neumírá.
16
Jako pírko pytel odnese,
bude orat, síti, žíti, kosit.
Pápěrky vy mladé, styďte se.
Nebude se o pomoc vás prosit.
Oči vidí, jako viděly,
sluch má dobrý, slyší, kde se šušká.
Na hon jde-li časem v neděli,
neselže mu ruka ani puška.
Pije-li se, díl svůj vypije.
Chuť-li máte, neschází mu chuti.
Chce-li se vám hráti, ožije.
Na spaní pak ani vzpomenutí.
Vzpomene-li, tož se usměje.
Ve vzpomínce drahou ruku tiskne.
Přemýšlí-li, tož se nechvěje.
Jako mladý častokrát si výskne.
Jako mladý očím cikánčím
vrací úsměv, kterým dráždit počnou.
Jako mladý sobě zatančí.
Sousedskou ne: raději chce skočnou.
17
Paměť se mu dosud nekalí.
Ví on, kolik měla kvočna kuřat.
Starosta-li přijde zoufalý,
vysvětlí mu, co mu píše úřad.
Pole přejde, zajde do města.
Nezná dosud obtíží ni hrůzy.
Ať ho Bůh sám za to potrestá,
lže-li: stačí komukoli v chůzi.
Zdráv je dosud Macků pantáta.
Zdráv je dosud a v své plné síle.
Kde to číháš, hloupá Zubatá?
Není tobě trochu dlouhá chvíle?
Číháš někde v seně pod krovem,
číháš někde na tom našem dvoře?
Nežere tě, že tak vesel jsem?
Úsměv můj ti nepůsobí hoře?
Chytřejší jsem, kmotra, nad lišku.
Zisku tady nedojdeš, spíš ztráty.
Chceš-li dát se se mnou do křížku,
polámu ti hubené tvé hnáty.
18
Macků Jiří stárne do krásy,
jarem jemu bude chladný leden.
Tolik lidí potrápila jsi,
za ty všecky potrápí tě jeden!
19
IV.
IV.
Panímámo, tiše ležíte,
na hrobě se tráva zazelená.
Den je krásný; ani nevíte,
že tak pěkně voní kupa sena.
Obzor jasný leží přede mnou,
každý bod já poznám v jeho cípu.
Stráží toho kraje tajemnou
vrch je známý; v ochraně jsem Řípu.
Půda má je všecko dokola.
Čeho třeba k životu, mi skýtá.
Prázdna není moje stodola.
Dosti řípy, pšenice a žita.
Bez poskvrny je můj dobytek.
Bučení krav ozývá se z chléva.
Projít stájí je můj požitek.
Kdo tu může říci: bůh se hněvá?
20
Koně dupou ve své maštali.
Vejdu. Myslí, že je čeká cesta.
Zařehtají, jak mne poznali.
Kdo tu může říci: bůh že trestá?
Jab’ka tíží větve jabloně,
na keřích se zabarvují hrozny.
Usednu si, hlavu nekloně.
Kdo chce říci, že je život hrozný?
Nehaňte mi záříjový den,
neříkejte, žár že jeho slabý.
Neříkejte: život ukončen.
Nemluvte mi: přišlo léto babí.
Babí léto, jestli znamenáš
ruce chabé, hlavu, jež se kloní,
slabé srdce jsi-li, slabá páž:
Jiří Macků ze statku tě honí.
Babí léto, jsi-li únava,
která patří s touhou v půdu země,
okov-li tvá nitka utkává:
babí léto, nesmíš nikdy ke mně!
21
Pro mne dýchá milovaná zem’,
pro mne ještě připraveny stoly.
Celý život s láskou dýchal jsem
vůni hrud a klasů, vůni polí.
Úkladům jsem čelil náhody,
v boji s živly nikdy neselhával.
V letech hladu, v letech úrody
dal, co nutnonutno, a co nutno, brával.
Správný vždy jsem býval hospodář,
každému dal řádně, chtěl-li svoje,
živil půdu, krmil němou tvář.
Lidem mzdy a zemi dal jsem hnoje.
Zasadil jsem stromy do sadu,
které nyní korunou svou stíní.
Les jsem sázel, zřídil zahradu,
mojí prací vše tak krásné nyní.
Odejdu-li, přijde po mně spoušť.
Vše, co stojí, v hodině se zřítí.
Statek sejde, z pole bude poušť.
Jiří Macků, musíš věčně žíti!
22
V.
V.
Po polednách. Chtělo by se spát,
únava mne objímá a zmahá.
Té, jež číhá, snad se nechceš vzdát?
Nepoznáváš zákeřného vraha?
Ruce klesly, práce už jsi syt.
Líně tvé se přimhuřují oči.
Myslíš si, že před ní jsi tu skryt?
Než se nadáš, náhle na tě skočí!
Na zahradě zelený je drn.
Na nebi zříš bílé mráčky plynout.
Macků Jiří, buď jen opatrn!
Konec značí sobě odpočinout!
Letní slunce budí únavu.
Vůně květů mámí, hmyzu bzukot.
Macků Jiří, neseď u splavu.
Uspí tě ten jednotvárný hukot.
23
Braň se, nepusť života ni píď,
neustupuj; chtěla by vždy více.
Nepoddej se proudu; v něm je síť
zákeřné a lstivé ukrutnice.
Dýmku spíše dobře nacpi si.
Zahalí tě do obláčků dýmu.
Dýmáš. V dýmu čísi obrysy.
– Jakou návštěvu to mají Zimů?
Přes plot až sem slyšet dívčí smích.
Samý žert a samé laškování.
Pleť má bílou, krásná je jak hřích
„Marino!“ teď zavolali na ni.
24
VI.
VI.
Usedl jsem za dubový stůl.
Myšlenka má se mnou usedala.
Divno je mi: je mne jako půl.
Ej, Marino, proč jsi se tak smála?
Věčně žíti; ale žíti sám?
Jsem-li mroucím, jemuž smrt je blízká?
Leta přešla; já si vzpomínám.
Panímámo, po čem se mi stýská?
Syn mi umřel; potom umřel vnuk.
Dcery moje daleko se vdaly.
Dětských hlasů utich’ dávno hluk.
Ticho v statku. Bůh ten příkaz dal-li?
Chladno doma, krb je vyhaslý.
Bráti má, kdo chodil jako dárce.
Macku Jiří, navždy nečas-li?
Tvoje srdce není srdce starce!
25
Těžko bez ženy a bez vína,
těžko bez zpěvu a bez radosti.
Černým okem vábí Marina.
Žil jsi mnoho, ale žil jsi dosti?
Nejsem hochem hlavy zmámené,
který těká, který chce a nechce.
Žízeň mám, chci píti z pramene.
A kde žízeň, pramen najdeš lehce.
Na louce už někde vytryskne.
Je tam tolik života a vláhy.
Marino, tvé oko zablýskne.
A kde touha, přijde žena záhy.
Za plotem se mihne zahrádky,
zamihne se v oknu mezi kvítím.
Marino, mně chce se nazpátky.
Marino, co cítíval jsem, cítím.
Jsem jak jabloň, jabloň letitá,
které jaro štědře květy dává.
Jsem jak jabloň plně rozvitá,
která mladší družky překonává.
26
V žilách krev mi ještě nestydne,
nemalátní ještě moje smysly.
Nepropadám smrti ošidné.
Nehovořím hovor nesouvislý.
Z boží vůle budu znovu kvést,
z boží vůle znovu plody dávat.
Na mém statku příliš ticho jest.
Ničeho se nechci odříkávat.
Počkáš-li dnes večer u plotu,
poznáš, srdce že mi bije prudce.
Smrti nepatřím; jen životu.
Marino má, podejme si ruce!
27
VII.
VII.
Smějete se? Čemu se tu smát?
Ze zjevů že nejsem každodenních?
Jako vdovec šel jsem světem rád.
Raději jdu světem jako ženich.
Stařec povadlý a shrbený
vysílen je minulými lety.
Sehnut hrob si hmatá na zemi.
Sehnu-li se, budu hledat květy!
Vše se ve mně znova rozvíjí.
Cítím vonět z dálky svěží rozmarinu.
Smějete se? Komu? Mně či jí?
Nestarejte jen se o Marinu.
Nečeká ji sudba škaredá,
očistec, by za živa se kála.
V chladu stáří David nehledá
Abigail, by sešlé údy hřála.
28
Mládnu stále: prchá Zubatá.
Nesní se mi o zdvižené kose.
V jaro své se vrátil pantáta.
Co bývalo lepší, vrátilo se.
Opadaly mlhy, uzrál čas,
mohu vidět jasně, jasně cítit.
Život znám a mohu žíti zas.
Nebudu se do propasti řítit,
ale půjdu kroky jistými
cestou dobrou, dávaje a bera.
Dobrá hvězda nocí svítí mi,
zítřek dá, co nepřišlo mi včera.
Smějete se? Též se smějeme,
s Marinou, když večer hovor vedu.
Marino má, hbité hádě mé,
neuštkneš mne: smích tvůj nemá jedu.
Boží vůle je to: jsem jijí rád.
Stařec, mohu žíti po junácku.
Smějete se? Neradím se smát.
Budete mít hovor s Jiřím Macků.
29
A ten umí různě hovořit.
Jinak mluví, s Marinou-li stojí.
Jinak mluví, nutno-li se bít.
Rány dává, jež se těžko hojí.
Dupnu-li si, tož se zachvějí.
Udeřím-li na stůl, vše se třese.
Obejmu-li, budeš v naději.
Marino má, chci tě: milujme se!
30
VIII.
VIII.
Žes mi padla, milá, do oka,
a že znovu žiju jako v ráji:
svatba naše ať je divoká,
ať se dlouho mluví o ní v kraji.
Přijďte, hosté: jezte, popijte!
Muzikanti, ať vše v tanci víří!
Toto poupě sotva rozvité
za ženu si bere Macků Jiří!
Muzikanti, hrajte, zatančímzatančím,
jako vy jste nikdy netančili.
Marino má s okem cikánčím,
Zubatá o naší svatbě ví-li?
Na rozcestí jděte, pozvete.
Ať sem běží přes tu noční rosu.
Uvidí-li štěstí chvíle té,
poražena položí svou kosu!
31
Jako pírko v tanci poletím,
tělo k tělu, k ústům tvojím ústa:
Marino má, tvojím objetím
opilý jsem; moje pýcha vzrůstá!
Muzikanti, hrejte! Odměna
nemine vás; ať se smysly zmatou!
Smrt kdes čeká v prachu schoulena,
až ji v tanci zašlápnu svou patou!
32
IX.
IX.
Štěstí přišlo: jen se usmívá.
Se všech stromů ovoce smím jísti.
Marinina náruč hřejivá
že snad nesním, bezpečně mne jistí.
Srdce, hlava láskou zmámená.
Každé břímě hravě ruka zdvihá.
Šťasten jsem; však co to znamená?
Zas ten dojem: dojem, smrt že číhá!
Spí Marina: slyším její dech,
prsa její dmou se, srdce buší.
Šťasten jsem; a přece v starostech.
Co v tom štěstí mate mne a ruší?
Spí Marina; v září měsíce
vidím její rysy, lunou zbledlé,
nevinné jsou, možno jistit se.
Spí Marina; ale já bdím vedle.
33
Dlouhá noc je. A měsíce svit
dojmy dne jak teď by navracel mi.
Spí Marina; proč jsem mohl zřít
v něžném oku náhle dravost šelmy?
Okamžik a všechno prchlo zas.
Nevinně zas oči její zřely.
Plamen vyšleh’, plamen zase zhas’.
Plamen zlý a plamen podezřelý.
Oči dobré má náš pantáta.
Vyrostl už dávno z dětských plenek.
Neošálí mne ta Zubatá.
Macků Jiří, pozor na plamének!
Oči dobré má jsou záštita.
Neuvěří snadno na nevinu.
Ve všech kuklách Smrt je ukryta.
Macků Jiří, pozor na Marinu!
34
X.
X.
Plamínek tvých očí neuhas’,
chvíle jsou, kdy vyšlehává v plamen.
Marino, máš tolik vábných krás
od tvých vlasů černých k běli ramen.
Marino, máš uhrančivý smích,
slovo máš, jež lichotí se, lísá.
Chvíle jsou však, kdy v tvých objetích
sladkost tvoje nenadále zkysá.
Dnes jsi hravější a smavějšísmavější,
a to právě zneklidňuje, trápí.
Pod tou láskou sebe žhavější
náhle vidím připravené drápy.
Kráčíš jizbou, zpíváš vesele,
krok tvůj přes práh pošinul se lehce.
Ale v naší jizbě setmělé
veselý zpěv vesele znít nechce.
35
Proč jsem nepoznal tě tenkráte,
když jsi stála u zahrady plotu?
Poselkyní byla’s Zubaté.
Otevřel jsem. Proto setmělo tu.
Dáváte si tajná znamení,
píšete si neznámou mi řečí.
V nejkrásnějším lásky zmámení
cítím: číhá na mne nebezpečí.
Hledám, pátrám, kde je souvislost.
Vše je náhle plno červotočin.
Kde je kout, jenž setmělý je dost,
aby v něm se připravoval zločin?
Kdyby Zubatá tě poslala
k pápěrce, jež letí jako peří:
jistě bys ji dávno vyhnala
zastrašenou z této jizby dveří.
Ale Jiří Macků neuhne,
chceš-li zápas, budeme se bíti.
Jiří Macků hrůzou netuhne,
dobře ví, že bude věčně žíti.
36
Jsi-li had, předejdu uštknutí,
jsi-li šelma, nebojím se drápu.
Jsi-li vrah, zbraň z ruky vezmu ti.
Vidím dobře. Ještě lépe chápu.
Všelijaké hrál jsem o sázky.
Proč bych dneska o svůj život nehrál?
Marino, hráš lásku bez lásky.
Pěkně hraješ; proč bych tedy žehral?
Nevěřím ti; ale nepoznáš
nedůvěry v pantátově oku.
Na stráži jsem; ale tato stráž
nechvěje se. Nebojím se kroků,
které náhle zazní pokojem.
Nebojím se tebe, naléváš-li
do sklenice vína. Tich a něm
hledím v zítřek,zítřek jako v život zašlý.
Hledím, pátrám: kde je neznámé?
Pro koho ten cizí plamen hoří?
Čas je dlouhý nám, když čekáme.
Nestojí snad někdo na nádvoří?
37
Neschoval se někdo v stodole,
neukrývá ve stínu se stromů?
Panímámo, šla jste na pole.
Hledím, pátrám: s kým půjdete domů?
38
XI.
XI.
Neostříháš vlasy, Dalilo,
neošálíš oči moje bdělé.
Neznámé se pro mne vtělilo.
Vím už, v kterém přechází tu těle.
A že vím to, je mi volněji.
Spadla se mne náhle velká tíha.
Volně Macků pije, volně jí.
Vím už všecko: čeledín to Říha!
Pozoruji každý jeho dech.
Přes dvůr jde-li, do oken se dívá.
Pohled jeho hebký jako mech.
Slyším dobře: také on si zpívá.
Domníváš se, že mi utajíš
vášeň, která mladým srdcem zmítá?
Holobrádku, více vímvím, než víš.
Hledím, cítím: tady střecha chytá!
39
Domníváš se, že mi ukryješ
pod našimi okny stopy tchoří?
Než ji řekneš, poznám už tvou lež.
Hledím, chápu: tady statek hoří!
Vidím, jak se valí kouř a čmoud,
vidím, jak to syčí, jak to praská.
Marino, což dětina jsem, bloud?
Opatrnost přerůstá vám láska.
Kypí, kypí tak, až přeteče.
Zaslechne se šepot sebe tišší.
Jiří Macků, moudrý člověče,
hrej si s nimi,nimi jako kočka s myší.
40
XII.
XII.
Čím tě zlákal? Dlouho ptám se už.
Otázka je nezodpověděna.
Vážím Říhu jako muže muž,
máš ho ráda jako muže žena.
Vážím Říhu; nuže, světlo sem!
Hezký? Není. Chápe na půl ucha.
Mužný? Sotva; hledí úkosem.
Dobrý? Ke zlu. Bez srdce a ducha.
Hledám: kde je přednost jediná?
Čím to láká Říha, čím tě svádí!
Jak, že propadla mu Marina?
Hledám, pátrám: co má kromě mládí?
Čím tě zlákal? Dlouho ptám se už.
Otázka je nezodpověděna.
Vážím Říhu jako muže muž,
máš ho ráda jako muže žena.
41
XIII.
XIII.
Možno sníti také nad srázy,
možno sníti za požáru čmoudu.
Kreslím sobě pěkné obrazy.
Panímámo, jdeme třeba k soudu.
Za potokem stoupá silnice.
Kostelní věž hledí na nás s hůry.
V pravo křížek, v levo vinice.
Stoupám lehko. Jdu se zbavit můry.
Na náměstí okresní je soud.
Každý hledí k němu jako k mračnu.
Usmívám se; zde má končí pouť.
K panu soudci takto mluvit začnu:
Slavný soude, tuto žalobu
na svou ženu Marinu já vedu.
Zneuctila moji starobu.
Namíchala do vína mi jedu.
42
Starý piják dobře pozná chuť.
Ženský úklad nemůže jej zmásti.
Jiří Macků, řek’ jsem, ticho buď,
ať myš neví, že se octla v pasti!
Nedopil jsem; jen jsem naříkal,
že mi špatně, na lože si lehl.
Usedla si ke mně. Viděl jsem:
v očích jejích plamének zlý šlehl.
Znáte, páni, zlý ten plamének.
Znáte dobře; mně je také známý.
Je to ohlas zrádných myšlenek.
Zabíjí se nejdřív myšlenkami.
Myšlenka se přerozuje v čin,
dopadne pak se vražednou tíhou.
Ležel jsem; krok slyším Marinin.
Vyběhla ven, šeptala si s Říhou.
Neslyšel jsem slova; ale hřích
horce dýchal z nich a ten jsem zočil.
Zaklel jsem a s lože jsem se zdvih’zdvih’,
tiše s okna do zahrádky skočil.
43
A již zaměřil jsem do města.
Opustil jsem jizbu vraždy, zrady.
Jak se polekala nevěsta,
mrtvý že moh’ skočit do zahrady!
Za potokem stoupá silnice.
Mladistvým jsem krokem bral se vzhůru.
Možno zpívat, možno těšit se.
Je mi lehko. Zabiji dnes můru.
Jiří Macků nebyl nikdy lhář,
krásnou larvu trhá zlému zmetku.
Pohlédněte v její bledou tvář!
K čemu ještě zapotřebí svědků?
44
XIV.
XIV.
Tři dny budem’ sedět při pitce,
tři dny sedět při poctivém víně.
Marino má s drápy tygřice,
kde že budou stopy po Marině?
Zpěv a víno, žert a veselí
nejlepší je proti smrti hradba.
Marino, my též tu seděli!
Pamatuješ, jaká byla svatba?
Od točny se nevracejí dřív,
než ty navrátíš se do vesnice.
Slavný soud, ten bude spravedliv.
Marino má, poblednou ti líce.
Stín tvé cely padne do tváří,
jako noc ti smutná budou rána.
Líně čas se vleče v žaláři.
Chladné bude lůžko bez milána!
45
Byla’s paní půdy bohaté,
víc než z města vyfintěné slečny.
Proč jsi hříšně sáhla na svaté,
proč jsi sáhla na můj život věčný?
Zazpívám ti pěknou písničku,
zazpívám ti ošemetnou notu
o teplém a zrádném srdíčku.
Pamatuješ? U našeho plotu!
Muzika nám pěkně zahraje
o snu přešlém, uplynulém blahu.
Vzpomínka dnes příliš těžká je.
Pamatuješ? Na tom našem prahu?
Zpěv a hudba zní až do cely,
marně budeš zacpávat si uši.
Marino, jak tebe oděli?
Myslíš, holka, že ti tohle sluší?
Zachce pak se jistě provazu,
když se pýcha přece časem vzbouří.
Snuji řadu pěkných obrazů.
Dýmám, dýmám; zahalím se v kouři.
46
XV.
XV.
Ořechu můj, dobrý průvodčí,
pole, lesy, bývávaly naše.
Dívám se ti kalných do očí.
Proč se choulíš pokorně a plaše?
Nové paní snad se nedivíš?
Není tobě dosti mladou, vábnou?
A co, brachu, že mi šedivíš?
A co, brachu, že ti oči slábnou?
Bývali jsme spolu samý žert.
A náš hovor býval jasný, přímý.
Pif! Paf! Chytni! Ne-li, vem’ tě čert!
– Je ti zima? Nebál jsi se zimy!
Stavením se plazíš nesměle.
Nezaštěkáš: chodíš v krotkém tichu.
Je mi líto vidět přítele,
jenž se plazí jak by vědom hříchu.
47
Ořechu můj, řekni, jaký hřích?
Za co padla na hřbet tato tíže?
Žel mi druha toulek minulých,
pokorně jenž ruku mojí líže.
Štěkot tvůj je nějak nesmělý.
Vysměje se tobě tulák hrubý:
„Nastydneš se, strážce zvetšelý!
Lehni, starý, vždyť už nemáš zuby!“
Jsi ten Ořech, který každý svah
přeletával v mžiku rychloletý?
Jsi ten Ořech, který do Pasek
– ó, ty rvačky! – chodil na zálety?
Lehni sobě, starý, u kamen.
Nevydej se posměšnému slovu.
Jako člověk má pes také sen:
Nech si zdáti o minulém lovu.
Ušák lesem zděšen uhání,
marně snaží spasiti se kličkou.
Ořechu můj, hrabeš ze spaní.
Ano, kdysi lov ti býval hříčkou.
48
Ano, kdysi byly štvanice.
Štěkot krátký zlověstný byl, dravý.
Přinesl jsi časem zajíce,
vítězný a přece omlouvavý.
Po zajíci přišel zajíček.
Jíme kaši, když je tvrdý krajíc.
Síly méně, ale větší vztek;
štěkal’s, jak by byl to velký zajíc.
Leta přešla. Tobě, chuděrce,
na dechu jak na čilosti brala.
Už byl’s hrozným pouze veverce,
se stromu když na strom pospíchala.
Také ta však zřela se stromu
bez obavy na tvůj štěkot lichý.
Vracel jsi se s hanbou do domu,domu
jako hříšník, jenž je v koncích s hříchy.
Štěkával jsi v nocích měsíčních
na lunu, jež na nebi se skvěla.
Starý brachu, řekni, je to hřích,
že jsi stal se neškodným už zcela?
49
Kňučíš u mých nohou, Ořechu,
a já slyším, co tím chceš mi říci.
Sotva hneš se, jsi už bez dechu.
Slepneš, hyneš měsíc po měsíci.
Lesní, který kdysi hrozíval,
že tě v lese bez milosti střelí,
přijde, by se na tě podíval.
Pomyslí si: „Toho bychom měli!“
Paní Marina se nakloní,
upře na tě oči svoje žárné.
Mírně řekne: „Ořech nehoní.“
Vlídně řekne: „Inu, chudák, stárne!“
A má pravdu paní Marina.
Jak to možno, pověz, u rarachů!
V které chvíli stáří počíná?
Kdo mu vrata otvírá, mdlý brachu?
V bdění přichází či ve spaní?
Odkud vzniká, jak se dále šíří?
A jak, že se Ořech nebrání,
kde se brání leta Macků Jiří?
50
Nelízal bych ruce jako ty,
nehleděl bych zpokornělým zrakem.
Nečekal bych smrti mrákoty,
nechtěl bych být haraburdím, brakem.
Pustil bych se na poslední lov
pustil bych se po lese a stráni.
Je-li pro mne cesta na hřbitov,
nebude to cesta odříkání.
Na poslední slavný ještě hon!
Ořechu, buď hodný svého jména.
Nezahanbi přešlého dne sklon.
Přehodím si flintu přes ramena.
Za mnou, hochu! Jde to do tuha.
Ještě na lov, ještě v boj a ve vír!
Dobrá rána vždy je zásluha.
Navštívíme spolu panský revír!
Pokorných tvých očí je mi žel,
dobrých tlap tvých, které mdlí a stárnou.
Ořechu můj, čas je, abys šel.
Zastřelím tě, brachu, za kovárnou!
51
XVI.
XVI.
Čekám, čekám; nuže, Marino?
Smích tvůj zvoní jako signál zkázy.
Ale rámě tvé je nečinno.
Vraždí mne, že útok nepřichází.
Jsi-li smrt, nač třeba okolků?
Ale dny jdou mrzuté a všední.
Smrt se dala s žitím do spolku.
Marino, už posléz ruku zvedni!
Počni zápas, já se ubráním.
Překonám tvé záští jak tvou něhu.
Ale jsem už zmrzen čekáním.
K smrti znaví, býti stále v střehu!
Jed je dávno ukryt v komoře,
venku v sněhu vidím vždycky stopy.
Někde zapadnou jak do moře.
K smrti znaví zrak zřít, jenž se klopí!
52
Vidím sebe zakrytější děj.
Znám tě, pláne, jenž se k světlu klubáš.
Rychleji však zraj a dorůstej.
Bílý sníh je venku jako rubáš.
53
XVII.
XVII.
Nemiluji smutné hřbitovy,
k tomu, co už odumřelo, nelnu.
Vlažný vánek den dal březnový.
Jdu se nadýchat ho za cihelnu.
Ještě země nahá, odkrytá,
místy však se zelená už křoví.
Jak je silná vůně zemitá!
Volným krokem dojdu do vrboví.
Vídávám rád řeku na jaře,
její vlny dravé jsou a kalné.
Pádí bystře, rve se bujaře,
kořist nese do ciziny dálné.
Miloval jsem dravý živel ten,
miloval a rval se podle síly.
Byl jsem slabší: neslyšeli sten.
Silnější jsa, nezpyšněl jsem chvíli.
54
Jarní vody všechno obnoví,
jarní vítr zašlé mládí vrací.
Podél řeky pěkné vrboví.
Hledím v obzor: vracejí se ptáci!
Jako hošík u navigace
bloudíval jsem, píšťalku si robil.
Byla rozkoš takto dívat se.
A co na tom, když se táta zlobil?
Byla rozkoš nohy omýti
v očistném a prudkém řeky kalu.
Byla rozkoš řezat, zlomiti,
byla rozkoš pískat na píšťalu.
Jako hoch jsem rád chodíval sem
jaro hledat v prvém jeho puku.
Mámí vody, mámí jarní zem’.
– Hošík je tu: řekni, čí jsi, kluku?
Z drůbeže jsi staré Havlové.
Malých dětí šest a velká nouze.
Ale bídným ať se nezove,
kdo se může roztoulati v touze.
55
Bloudíš v této jarní pohodě.
Hledíš dychtiv do modravé dáli,
nohy mácháš chladné ve vodě,
pozoruješ vlny, jak se valí.
Láká tebe dravý prudký proud,
láká dálka, třeba byla hořem.
Chtěl bys v této jarní vodě plout?
Pramének vždy touží stát se mořem.
Dočkej času, hleď jen na dálku.
Vítr svěží dotýká se skrání.
Zatím, chlapče, máš svou píšťalku.
Umíš také zapískati na ni?
Uříznouti sobě proutek zná
bez námahy chlapecká tvá kudla.
Ale bude píseň líbezná,
aby srdce potěšila zchudlá?
Přijď k nám, hochu, až se sešeří,
zapískej tam, malý otrhánku!
Snad se u nás právě večeří,
snad se právě hotovíme k spánku.
56
Na píšťalku pískej Mackovi,
zapískej mu, že se jaro zdvihá.
Pantáta snad právě zápolí
se Zubatou, která číhá, číhá...
Na píšťalku pískej Marině,
pokud foukat dětská ústa znala.
Možná sahá právě po víně,
aby pro mne jedu namíchala.
Na píšťalku pískej Říhovi,
dětské tváře pokud můžeš nadmi!
Chce-li vraždit, ať se nebojí,
chvěje sese, a přece bral by rád mi!
Přijď k nám, hochu, přijď k nám s večera.
Píšťala tvá milejší mi houslí.
Uvidíš se blýskat do šera
bílé zoubky, jež by rády kously.
57
XVIII.
XVIII.
Vyšel jsem si ku své potěše
vidět zeleň, květy a let ptáka.
Holuby zřím svojí na střeše,
slyším z dálky slepici, jak kdáká.
Jarní slunce život rozlévá,
novou mízu stromům dát se chystá.
Je to vzkříšení a úleva.
Slabo je mi. Vstávám... nelze s místa.
Hledím tupě na jediný bod.
Mluvil kdosi takto jedenkráte:
Zachovati půdu, život, rod.
A co je to, že se hlava mate?
Nenesu nic, přece cítím tíž,
shýbám se, jak nes’ bych pytle v spěchu.
Jiří Macků, bílou hlavu výš!
A co je to, že je málo dechu?
58
Opojil mne vínem jarní vzduch.
Člověk jsem, jenž vždycky slyšel boha.
Měl jsem rád svá pole a svůj luh.
Leč co je to, že je slabá noha?
Na pařez jsem used’ u strouhy.
A jsem slabý,slabý jako v zimě mouchy.
Sedím bez zášti a bez touhy,
hledím na břeh, zírám na blatouchy.
Přijdeš-li dnes, hochu, zapískat
pod okno tam u našeho statku,
uvidíš tam hlavu schýlenou,
uvidíš tam srdce, jež je v zmatku.
A ta hlava tvrdá bývala,
námahy se nebávala pracné,
a v tom srdci hrdost zpívala.
Srdce moje, srdce nebojácné!
Teď se Macků plaše odvrátí,
na čele je mnohem hlubší rýha.
Ví Marina o té závrati?
A ví o ní prokletý ten Říha?
59
Snad bych ani dobře neslyšel
dnes tvé písně dětsky nerozumné.
Někam tuze daleko jsem šel.
Nechoď, hochu, nezapískej u mne!
60
XIX.
XIX.
Píseň, která nedozpívána
zazní znovu z půdy rozorané.
– – Tenkrát bylo slyšet skřivana,
cítil jsem, jak jarní vítr vane.
To jsme po hrázi šli s pantátou,
řeka jak dnes valila se prudce.
Neměl jsem v své hlavě Zubatou,
chlapec chtivý, rozpřáhl jsem ruce.
Hlava byla také opilá,
ale těžko nebylo mi jíti.
S lehkostí jsem lítal motýla.
Kudy šel jsem, všude plno kvítí.
Ale pantáta šel zadumán
volnějším, než míval v zvyku krokem.
Zadíval se občas v širý lán,
jakoby už loučil se svým okem.
61
Mlčky jde a slova nemluví,
meze v poli sčítá, stromy v sadu.
Žvanil jsem; nu, mládí všecko ví.
Zamyslil se, hladil sobě bradu.
Roztodivno bylo klacku zřít
u hřmotného muže obrat náhlý.
V modravé jsem dálce zahléd’ cos:
Z jihu k nám to vlašťovičky táhly.
Poklid dal jim telegrafní drát.
Otec hleděl dlouho mlčky na ně.
Jako někdo, kdo chce s bohem dát,
jako voják, který skládá zbraně.
Pousmál se, hlavou pokynul.
Sevřel rukou moje mladé rámě.
Klidně řekl – mrak se rozplynul –
„Doletěly. Teď je řada na mně!“
Ale poslouchal jsem nedbale,
poslouchal jsem, ale nerozuměl,
zřel jen, že se vzbouzí ospalé,
zřel jen, strom že jarně nějak šuměl,
62
děvčata že jarem zkrásněla,
krev že v žilách probíhá mi prudčí.
Život věc že lehká, veselá:
stačí všechno sevřít do náručí.
Náruč tato odpor udusí,
láska vzdá se, láskou přemožena.
Všechno je tu, všechno vezmu si.
Lásku, štěstí. Štěstěna je žena.
Pousmál se tiše pantáta.
Proč by smutek odchodu mi zradil?
Kráčel jak ten, kdo už nechvátá.
Zamyslil se, bradu sobě hladil.
Dávno tomu: bože, tolik let!
Na hřbitově vykopali dolík.
Drn tam roste, hrob je samý květ.
Ale proč dnes vzpomínám si tolik?
63
XX.
XX.
Na třešních se zabělal už květ,
osení se zelená a roste.
Na sta ptáků slyším v křoví pět.
Na můj statek přicházejí hosté.
Volně jdou; a poznám každý rys.
Také chůze je mi dobře známa.
Na své židli, kde sedala kdys,
usedla si stará panímáma.
Přišla tiše v jarním soumraku
besedovat do setmělé síně.
Dívá se mi mírně do zraku,
pilné ruce spiala na svém klíně.
Kateřino, zdráva přišla jsi.
Chceš mi přáti k zítřejšímu svátku?
Chtělas vidět, jaké okrasy
dostalo se pantátovu statku?
64
Jaká že je paní Marina?
Je-li řádná, zastane-li práci?
Zbývá-li nám chvíle jediná,
škoda času, jenž se zmínkou ztrácí.
Pohovořme bez všech okolků
o tom, nač se časem zapomene.
Přinesu vám starou rosolku
z lahve, kdysi pro vás zakoupené.
Promluvíme spolu o synu,
jakou ruku drobnou měl a hebkou,
když jsme kdysi v přešlou hodinu
sedávali jeho nad kolébkou.
Na vnouče si také vzpomenem’,
kterak bylo hledět na ně milo,
když se po trávníku zeleném
nemotorně, směšně batolilo.
Ale k čemu třeba hovoru?
Kateřino, ohlédni se! Víš-li?
Netřeba v snu hledat oporu.
Syn a vnuk sem na besedu přišli.
65
Všichni, kteří prošli síní tou,
všichni, které živil lán ten země,
přišli ke mně cestou ukrytou.
Odešlí se navracejí ke mně.
Panímámo, blíže sedněte!
Chci vám mluvit jako k domu paní.
Sémě, v půdu marně zaseté,
nejsmutnější pro nás vzpomínání.
Panímámo, ledaco jsem snes’.
Zdravý strom se rázem neporazí.
Ale víte, proč mi úzko dnes?
Chápete, proč u kamen mne mrazí?
Ne, že venku chodí Zubatá,
v Marininu smíchu že se směje.
Jiným hořem trápen pantáta,
pro ni mlčí, pro ni časem kleje.
Bezesná noc zlá je do rána
a je hůře, když už slunce vyjde.
Jiří Macků, jaká pohana:
Na tvůj statek přijdou cizí lidé.
66
Cizí člověk vezme za kliku,
cizí člověk do mé síně vkročí,
na vše svaté sáhne staříku.
Cizí člověk zatlačí mi oči.
Cizí vstoupí v stáj a stodolu,
cizí člověk půdu naši zorá.
Cizí sedne u nás ke stolu.
Cizí houkne do našeho dvora.
Cizí jméno moje nahradí,
cizí vůle dá tu zákon nový.
Cizí mládí všechno omladí,
cizí stáří radu mládí poví.
Slýchávám v té noci bezesné
hovor hlasů, smečka cizí přijde.
Hlava moje div že neklesne.
Na můj statek jdou už cizí lidé.
Kohouti se vzbouzí dědiny.
Vmýšlím já se v mládí svoje dravé.
Tužeb mých byl smysl jediný:
aby žilo pokolení zdravé.
67
Mládí časem leckdy pobloudí,
jádra nechce, ku maškaře přilne.
Ale chtěl jsem – bůh to rozsoudí! –
aby žilo pokolení silné.
Přišla rána, já jsem krvácel.
Nebolí to, člověk zuby zatne.
Jedno přál jsem si a jedno chtěl:
aby žilo pokolení zdatné.
Zubaté to bralo všechen děs.
Umřeš, jiný domov bude stříci.
Ohlížím se, hledám. Je tu dnes?
Byl bych šťasten, kdybych moh’ to říci.
Vzpomínám si: bylo živo tu.
Houpával jsem na kolenou syna.
Nyní mám sem vpustit cizotu.
Ptám se tiše: Pane, čí to vina?
Hošík přede mnou se batolil.
Ohlížím se: kde jsem nechal vnuka?
Proč jsem umřít jemu dovolil?
Pane, ptám se, Pane, proč ta muka?
68
Dcera, ta jde ráda od táty,
dcera rod jde založiti jiný.
Vzpomínky jsou brzo zaváty.
Pane, ptám se, Pane, proč ty stíny?
Odešli mi; všechny kryje zem’.
Odchodem vždy nový úkol vzrůstal.
Pane, odešli tvým rozkazem.
Z rozkazu jsem tvého živ já zůstal.
Proto bdít mi, že šli jiní spat,
nutno žít pro cizí umírání.
Jiní padli, proto nutno vstát.
Sebe ne, jen půdu Macků chrání.
Neschoulil se v klidném výměnku,
nezahleděl pokojně se v západ.
Má svůj úkol, má svou myšlenku.
Prostá je a nechce svět ji chápat.
Panímámo, v modrých očích jas.
Soucitně a měkce na mne zříte.
Pobuďte! Či k odchodu je čas?
Chápu: také těžko odcházíte.
69
Upřete zrak ještě v každý kout,
prohlédněte v domě místa všecka.
Chtělo by se něco zaslechnout.
Stýská se vám po žvatlání děcka.
Vzpomínkou tou byste zbohatla,
klidně byste šla pak tichem svojím.
Ale děcko už tu nežvatlá.
Panímámo, s bohem! Ještě stojím!
Ale jak, že bolest nyní znám,
živ jsa život celý v hluku díla?
Jak, že bolest vždycky přijde k nám
tehdy, když už ochabuje síla?
Jak, že teď, co dávno ztraceno,
zdá se býti nenávratné štěstí?
Jak to, že vždy roste břemeno,
možnost když se menší tíž’ tu nésti?
Jak, že když už srdce slábne tep,
nutno trpět bolestí a zradou?
A proč nésti musí stará lebleb,
co dřív’ hlavu nebolelo mladou?
70
V mládí zříme v nebe blankytné,
jas a krása všude před očima.
V stáří, když se ze sna procitne,
vůkol tma a úklady a zima.
Chápete vše, hlavou kýváte,
odcházíte nerada a ztěžka.
Na prahu se ještě díváte,
za humny se ještě chůze mešká.
Západ zbarvil okna stavení,
všechna krvácí a planou.
Dáváte mi ještě znamení.
Je to s bohem nebo na shledanou?
A jak šla jste, syn se také zdvih’,
vnouče už se u mne nebatolí.
Slunce hasne, na větvi pták ztich’,
chladný večer dýchá náhle z polí.
Vítr střásá s třešní bílý květ,
jakoby sníh v plném jaru sněžil.
Ohlížím se za zašlými zpět.
Je mi líto všech těch, jež jsem přežil!
71
XXI.
XXI.
Kraj se slunil v předpoledním žáru.
A já v něm jsem kráčel prostovlasý.
Stín svůj dej mi, přišly těžké časy,
stará naše lípo u špýcharu.
Vše-li kruté, nebuď ke mně krutá.
Dva si mohou rozumět staří.
Dej mi radu, pak se všechno zdaří,
lípo naše stařičká a dutá.
Přečkala jsi, lípo, mnohé změny,
mnohý hlas už dozněl v našem dvoře.
Přečkala jsi úsměvy a hoře,
jásot dětí přešel, starých steny.
Macků rod jsi kvést a zráti zřela.
Dočkáš se, že vymře smrtí mojí?
Stará lípo, která věky stojí?
Což bys v stáří všechno zapomněla?
72
Nad dítěte hrou tvůj zníval šelest,
v skotačení kluků rozpustilých.
Štěstím bylo pro nás v oněch chvílích
šplhat po tvém kmenu, větve přelézt.
Šelest listí tvého šeptal radě,
když jsem stával ve tvém stínu s milou.
Překypěl jsem rozkoší a silou,
na svém byl jsem jako v pevném hradě.
Viděla jsi přicházeti otce,
který v loktech nesl synka v pýše.
Větve tvoje šuměly tak tiše,
lán zde ležel poddaně a krotce.
Viděla jsi přicházeti děda,
vnoučetem se mohl tobě chlubit.
Bylo možno, lípo, Macků ubít?
Ožene se: nedal se a nedá.
Leta šla a rovy, ty se množí.
Rty jsem zaťal, slova nářků necek’.
Nad mrtvolou ženy, hrobem děcek
klidně řek’ jsem: Žiji z vůle boží.
73
Chodíval jsem k tobě v dávném jaře,
chodím k tobě v žití svého zimě.
Kdo mi radil, ať zas poradí mně.
Nezraď také, lípo, hospodáře!
Vyhnat Říhu mám? Nepřijde jiný.
Marinu? A co se řekne po vsi?
Lehký větřík zčeřil moje ovsy.
Stará lípo, zlý je pocit špíny.
Připadám si potřísněný kalem.
Domov můj a dobré moje jméno,
vše je sníženo, vše zneuctěno.
Lidský smích i soucit rovným žalem.
Sedím, sedím, skláním svoji hlavu.
Čekám, jak bych v oblacích chtěl čísti.
Čekám, co tvé zašelestí listí,
stará lípo, rci mi, nejsem v právu?
Sedím, dumám, všechno se mi mate.
Chtěl bych jednat, nevím kam a kudy.
Bohat včera, jsem dnes náhle chudý.
Stýská se mi málem po Zubaté.
74
Odpusť, lípo, šeredná to slova!
Odpusť, hoři, které hrdlo svírá.
Život je má nejkrásnější víra.
Slabá chvilka jen to pantátova.
Nechci ještě vzdát se, smrt sem volat.
Oči starce mohou být slepé,
ty však vidíš jasněji a lépe.
Nenech Macků zákeřnicky zdolat!
Jiní lidé před oltáři klečí.
Mně však svatý šum je starých stromů.
Stará lípo, strážkyní buď domu.
Promluv ke mně jasnou, dobrou řečí.
Větřík vane, slyším větví ševel.
Naslouchám a co mi říkáš, bádám.
Stará lípo, o jedno tě žádám:
velíš-li mi, nejasně mi nevel.
75
XXII.
XXII.
Všechno jasné je a průhledné
od zrození až k lidskému skonu.
Po pěšině kráčím. Poledne.
Z dálky slyším odzvánění zvonu.
Není záhad, není také chmur,
co je choré, bude zítra zdrávo.
Pole má jsou, můj je také dvůr.
Marina je moje. Toť mé právo.
Z vlastní vůle slovo dala mi,
z vlastní vůle vcházela v můj statek,
z vlastní vůle přísahala mi.
Vše je jasno: nenávidím zmatek.
Navracím se domů od lípy.
Chápu dobře, co jsem u ní slyšel.
Rady tvé se člověk dovtípí:
ejhle, Říha do cesty mi přišel!
76
Zašlápnu tu havěť zlovolnou.
Darebáku, jenom sebou cukni.
Vidím cos se kmitat za kolnou.
Míhat zřím se Marininu sukni.
Stará lípo, je to dobře teď?
Provádím já dobře radu danou?
Klidným hlasem dal jsem výpověď.
Zakoktal cos, odvrátil se stranou.
S výrazem se díval mátohy,
nechápaje, ale ptát se boje.
Připadal mi směšně ubohý.
Marino, viz potěšení svoje!
Není muž to, muže stín to jen,
na svých ústech bezmocně on visí.
Nechci dál jej vidět: chlapechlape, ven!
Seber věci, plat zde máš a jdi si!
77
XXIII.
XXIII.
OdešelOdešel, jak pes jde spráskaný.
Odešel jak člověk, jenž se hroutí.
Polními se šoural cestami,
neodvážil se ni ohlédnouti.
Na prázdné jen místo pohlédla,
tam, kde Říha sedal při obědě.
Provinilá, plachá, pobledlá
na mučení byla vůčihledě.
Kroky něčí zněly v předsíni.
Na kliku kdos zvenčí sáhl prudce.
Marino, jak šťastni nevinní!
Zrak tvůj hoří, třesou se ti ruce!
Bez chuti jíš, piješ bez chuti,
chvíle plyne těžce a tak němě.
Proč se neptáš? Všechno řeknu ti!
Čeká. Trpí. Chví se. Neptá se mě!
78
Marino, tvá umučená tvář
měla by být očím mojím slastí.
Zajásati měl by hospodář
nad škodnou, jež ocitla se v pasti.
Neboť není záhad, není chmur,
co je choré, bude zítra zdrávo.
Pole má jsou, můj je také dvůr.
Přísahalas? Má jsi. Toť je právo.
Hlava proč se trápí nanovo,
když jsem činil staré lípě zadost?
Kázala mi: dílo hotovo.
Proč však z něho nemohu mít radost?
79
XXIV.
XXIV.
Jak mít radost? Co má srdce hřát?
Kolem mne je smutek jen a psota.
Včera směr byl jasný, pevný řád,
dnes je zmatek, zmatek, nejistota.
Jak mít radost? Z podvečerních můr
nejtemnější do hlavy mi vlezla.
Spát se nechce. Hledím na svůj dvůr.
Je tak těžko, těšiti se ze zla!
Viděl jsem jen křivdu, jenom lup,
myslil jsem o jedovatém hadu.
Ale pohled Marinin je tup.
Nevidím už zrádkyni ni zradu.
Opakuji svoje žaloby,
probírám zas každý důkaz, důvod.
Ale je to vinou staroby?
Přes chabý se nedostanu úvod.
80
Slova jdou a slova obviní,
obrazy jsou, které krev mi zpění.
Ale kdos teď chodí po síni
jako tělo, v kterém duše není.
Jako někdo, kdo svůj nese kříž,
jako někdo neživý a živý.
Slova váznou, jakmile ji zříš.
Ústa mlknou; oči tupě civí.
Úsměv její dávno odumřel,
krčí se jak lidé málo šťastní.
Tam, kde včera cizí hřích jsem zřel,
vidím dneska těžkou vinu vlastní.
A jak vleče se tu nesměle,
sám tu hledím nesměle a plaše.
Srdce moje, srdce z ocele –
odříkali jsme se Satanáše?
Těžká bolest oči zkalila,
svěží oči její s modří chrpy.
Nevidím už: lhala, zradila.
Chápu pouze jediné: že trpí.
81
Jiří MackůMacků, měl jsi pýchu svou.
Ani dnes svou hlavu neskloň skromně,
Pravdu rci si, třeba pravdu zlou.
– Ano: trpí. Ano, trpí pro mě.
Nechci hráti děcko nevinné,
jež se diví, když se řízne, raní.
Žaloval jsem kdysi na jiné,
nyní přišlo horší žalování.
Přesadil jsem svěží květinu
do půdy, kde bezútěšně vadne.
Přesadil jsem v chlad a do stínu.
Možno najít obrany dost pádné?
Pro mne uhas’ zářivý ten zrak,
já jsem stvořil bídu Marininu.
Nebyl jsem než hustý, černý mrak,
který padl náhle na krajinu.
Pro mne zní tak mrtvě její hlas,
jenž svým kouzlem všechny touhy budil.
Nebyl jsem než studený jí plaz,
který studil, který srdce studil.
82
Mníš, že žil jsi řádně, počestně,
spokojen jsi svého žití dílem?
Pouze dítě může beztrestně
se síťkou se honit za motýlem.
Braň tu, jež se sama nebrání,
žaluj tam kde ona nemá řeči.
Věřiteli bez smilování,
necítíš, že dluh tvůj vlastně větší?
Vyšel v kraj jsi, jenž byl samý květ.
Šel jsi loukou, plnou květů, barev.
Za soumraku navracíš se zpět.
Kolik je tu přízraků a larev?
Šel jsi poli, kvetl rudý mák,
všude život, kam jen oko zírá.
Nyní ticho: nezatiká pták.
Neslyšíš než letět netopýra.
Šel jsi žitím, dával jsi a bral.
Junácky jsi kráčel krásným luhem.
Za štěstí teď dal jsi hoře, žal.
Jiří Macků, odejít chceš s dluhem?
83
Jak mít radost? Z podvečerních můr
nejtemnější do hlavy mi vlezla.
Spát se nechce. Hledím v tichý dvůr.
Je tak těžko těšiti se ze zla.
84
XXV.
XXV.
A tak hledí, když se navracím.
A tak hledí, když zas z domu vyjdu.
Bojí se mne, já to dobře vím.
Ale mně se stýská po neklidu.
Přijímal jsem vražedný ten boj,
který mířil proti šedé hlavě.
– – Šelest, který budil nepokoj,
očekávám nyní nedočkavě.
Ale dny jdou prázdné, stojí čas.
Všechno přejde neplodně a planě.
Není tma a není také jas.
Je teď sama. Hledí odevzdaně.
Chodí v zalekané pokoře.
Neklid z kouta do kouta ji žene.
Chodí síní, chodí po dvoře.
Ale mně je úzko z poražené.
85
Je mi úzko z očí sklopených,
které bojí zahledět se stranou.
Kde jsou oči krásné jako hřích,
kde jsou oči, které září planou?
Je mi úzko z chudé umdlené,
které všechno mrzutou je mukou.
Je mi úzko z hlavy svěšené,
je mi úzko ze svěšených rukou.
Dny jsou jasné, svět má tolik krás.
Dny jsou mračné, zlé se bouře ženou.
Spiati jsme tu. Komu hůře z nás?
Vítěz je tu spoután s přemoženou.
Přejedu si hlavou přes čelo.
Mnohdy ani uvěřit se nechce.
Něco bylo, něco bolelo.
A je možno vítězit tak lehce?
Možno mraky jen tak rozfouknout,
které, starče, nad tvou hlavou visí?
Stará lípo, jak byl lehký soud.
Jaké snadné rozřešení: Jdi si.
86
Odešel. A slova necekl.
Odešel a nezaváhal chvíli.
Mně však úzko, když jsem dořekl.
Odešel a co si počnou zbylí?
Přijímal jsem vražedný ten boj.
Nade vše mi zápas býval dražší.
Teď však volám prchlý nepokoj,
vítězství mne příliš snadné straší.
Šel bych k loži, kde spí Marina,
šel bych k loži hříchu, muk a záhad.
Optal bych se: Přišla hodina;
což je nutno stále ještě váhat?
V špižírně jed, tož ho vezmi sem.
K soudu nejdu, nebudu se vzpírat.
Život zlem mi, smrt mi není zlem.
Marino, víš, kolikrát lze zmírat?
Jed je ukryt, vím to dlouho už.
Jed je blízko, stačí vstát a jíti.
Přirozeno, mře-li starý muž.
Nebál jsem se žít, nebojím mříti.
87
Je to prosté; sklenku nalej mi,
jedním douškem dopiju ji na dno.
Bílými mne lokty obejmi.
V náručí tvé umře se mi snadno.
Ale ještě slyšet chci tvůj smích,
vidět chci, jak oči vzplanou náhle.
– – Čelo mnu si, sedím mdlý a tich.
Srdce moje, to je k smrti zpráhlé.
Život zlem mi, smrt mi není zlem,
Byl jsem pyšný, slůvkem pýcha, sláva.
Nebráním se déle, přijď a vem.
Přemožená, vítěz se ti vzdává.
Spiati jsme tu oba pouty, vím.
V žaláři jsme uvězněni doma.
Osvoboď se; já tě propouštím.
Co chceš ještě více, Marino má?
88
XXVI.
XXVI.
Chce však více. Na tom nemá dost,
bez odporu vše že očekávám.
Málo je jí moje umdlenost,
málo je jí, že se také vzdávám.
Ne, chce více. Slova neříká,
žalují rty, ale nemluvíce.
Věřitel tu místo dlužníka.
Nevím, co chce; chápu však: chce více.
Těžce padá soumrak do síně.
Bledostí tvou, Marino, též blednu.
Je tak smutno v pozdní hodině,
když se vzbudím ze sna, rozehlédnu.
Studí tolik domácí můj krb,
severák jak okny by mi fičel.
Jiří Macků, vinen jsi a trp.
Nač bys bouřil, žaloval a křičel?
89
Nepotěší tebe dobrá žeň,
nepotěší tebe moře klasů.
Jiří Macků, pij a zapomeň.
Tma a prázdno do věčného času!
Nepotěší tebe svěží vzduch,
všechna radost chřadla ti a slábla.
Myslíval jsi, že dal žíti bůh.
Ale což, když žiješ z vůle ďábla?
Hledíval jsi pyšně na svůj dům.
Teď bys hleděl klidně na sesutý.
Jiří Macků, je to ďábla um.
Bůh by nemoh’ býti tolik krutý.
Kdysi býval’s věčně nedočkav.
Tvoje čilost jak by nyní tuhla.
Bez radosti oddech slyšíš krav,
lhostejná ti naplněná truhla.
Oheň v krvi mívával jsi dřív,
touhu, která světy obejímá.
Ale nyní ležíš zimomřiv.
Pod prachovou peřinou ti zima.
90
Večer šel jsi spát neznaven,
čilého tě uvítala zoře.
Ale teď je těžká noc, zlý den.
Měříš tiše největší své hoře.
Šel jsi žitím, dával jsi a bral,
chyby své jsi platil svojí mukou.
Měl jsi mnoho, mnoho promrhal.
Stojíš nyní chud a s prázdnou rukou.
Snes’ bys bídu, snesl psotu též,
nad příkořím doved’ bys se smáti.
Nemoci brát, budiž; nesneseš
jediné jen: nemoci nic dáti.
V zahradě to snese starý strom,
bouře-li ho rve a vítr cuchá.
Není zlé to, udeří-li hrom.
Horší větev bez plodu a suchá.
Není zlé, když vlasy zbělely,
není zlé, když čelo tvé se vraští.
Ale v světě větší hoře-li,
nežli nemít lásky, nemít záští?
91
Včera silák, dnes být bez síly,
včera dávat, dnes jen bráti dary.
A když byl jsi mládím opilý,
procitnouti střízlivý a starý?
Vidět život bez roztoužení,
neviděti ohně, květů barev.
Neviděti lad a spojení,
viděti jen zápas šedých larev.
Ale příliš často nevidí
očíoči kmeta přízraky ty hnusné.
Lehký bývá konec u lidí.
Hlava klesá, usíná se, usne.
Mlha skryla všechno před námi:
mlha měkce přikrývá nám všecko.
Slabost přijde, slabost omámí.
Zmizel muž a zbylo děcko.
I ten život snad se unese,
díky mlze, která oči zmátla.
Na lavičce stařec hřeje se,
sní a klímá, nehovoří, žvatlá.
92
Ale jak, když zbyl tu ještě muž
s očima, jež neochábly dosud?
Ale jak, kdy přišlo stáří už
a my dosud vyzývali osud?
Jak, když chceme bít se doposud
přes leckterou zahojenou jizvu?
A když osud, jenž je mstiv a krut,
přijal naši lehkovážnou výzvu?
Jak, když nejsi ještě tolik sláb,
abys osten nepocítil tajný,
když se řítíš slepě do útrap
sukovitý, hrdý, nepoddajný?
I tu může zachrániti chlad
nade vším, co pošlapal jsi, zlomil.
Nejsi, oběť na oltář jenž klad’,
vinou zváti nelze ještě omyl.
Ale slůvkem není-li ti čest?
Hrdost svou-li srdce ještě chová?
Moh’ bys říci: všechno dobře jestjest.
Žili jsme a chce se žíti znova.
93
Mohli bychom přehlížeti stín,
na smutek se neohlížet, na sten.
Co je pro mne smutek Marinin?
Zvítězil jsem. Kliden jsem a šťasten.
Mohli bychom – ledakdo to zná! –
z cizího si hoře nebe sklenout.
Nebolí nás, co se nepozná.
Mohli bychom posléz zapomenout.
Mohli bychom: já však nemám sil.
Proto ne, že Jiří Macků sluji.
Starý jsem, však ve cti vždy jsem žil.
Starý jsem, však dobře pamatuji!
Jiný moh’ by vinu zapříti.
Zasel jsem a nyní žeň svou klidím.
Jiný moh’ by oči zavříti.
Starý jsem, však dosud dobře vidím!
Vidím tu, jež slova neříká,
oči zrudlé hledí žalujíce.
Věřitel tu místo dlužníka.
Nevím, co chce; chápu však: chce více!
94
XXVII.
XXVII.
Opouštím svou chmurnou věznici.
Na Sirotčí zabočil jsem maně.
Procházím se zvolna vinicí,
procházím se po sluneční straně.
Krásný pohled je tu se svahu
na to vše, co prostírá se dole.
Kterak nemít radost, odvahu,
patří-li nám dům, dvůr, louky, pole?
Hrdýma zřít mohu očima.
Říkejte si cokoli a hrozte.
Na vinicí réva hrozny má.
Táži se jen: pro koho to roste?
Dobrá bude letos úroda.
Země, ta mne aspoň neošidí.
Co jí kážu, to mi všecko dá.
Táži se jen: kdo žeň její sklidí?
95
Ovoce má dosti dole sad.
Stačilo by těšiti se na díl.
Vidím stromy kvésti, plody zrát.
Táži se jen; pro koho jsem vsadil?
U potoka cítit vůni tráv.
Vše tam bují, vše se zazelená.
Jiří Macků, všemu byl jsi práv.
Táži se jen; kdo pokosí sena?
Hospodáři, kdy lze odejít?
V které době opustit svou hrudu?
Bude míti jiný pro ni cit,
bude jiný milovati půdu?
Strach mne jímá pro ni bezděčný,
strach, jenž náhle smutným starce činí.
Chladno je mi v den ten slunečný.
Jak stráž věčná chtěl bych býti při ní!
Věky vidět její osudy,
věky chránit blaho svého kraje.
Žárlivě stát svojí u půdy,
zřít, jak plod v ní roste, sílí, zraje.
96
Pozorně zřít, kterak na poli
půda vlhne a zas suchem puká.
– – Po pěšince kluk se batolí.
Co as uzří kluci toho kluka?
Kdo si bude hrát v tvé zahrádce,
kdo se bude brouzdat v trávě, květech?
Jiří Macků, chtěl bys dočkat se:
Jak to bude doma po sto letech?
Řetězu jsem článek jediný,
ale moje modlitba je vroucná;
Bože, aspoň pohled jediný,
nelze-li už přejít do budoucna!
97
XXVIIXXVIII.
XXVIIXXVIII.
Doma jsi. A žena nepláče.
Pokorná jde, mlčky pracující.
Ty však doma myslíš jináčejináče,
nežli moh’ jsi myslit na vinici!
Ten, kdo doufal, už jen vzpomíná,
stojí s tváří nazpět odvrácenou.
Těžko bez ženy a bez vína.
Ale tíže, brachu, s vínem je a ženou.
Hlava těžká, srdce jako cent.
Lidé dráždí, samota je krutá.
Už jen aby smrti regiment
přijal tebe, Macků, za rekruta!
Ale nechce ani Zubatá,
nedbá příliš o mé milování,
Na kůži zmok’ včera pantáta,
nepřevlék’ se. Nezakašle ani.
98
Lopotím se, dřu se; ne a ne!
Odešla kams na protější stranu.
Namohu se, tělo strhané.
Všechno marno. Ráno zase vstanu.
Hledám, hledám, nic to neplatí.
Oddechnout chci: někdo stále škrtí.
Stesk mám po té přešlé závrati.
Není dost sil k životu ni k smrti?
Všechno bylo jasné, každý čin,
všechno pevné, co se mate dnes mi.
Jas byl jasný, nepochybný stín,
co se smísmí, jsem věděl, co se nesmí.
Jasna byla cesta, kudy jít.
A já šel jsem, třeba časem blázně.
I v mých bludech býval smysl skryt
i v své vzpouře dbal jsem přece kázně.
Všechno bylo jasné; teprv teď
v staré hlavě nastal strašný zmatek.
Táži se: kdo dá mi odpověď?
Žíti s dluhem? Opustit svůj statek?
99
Srdce Macků není z tvarohu,
nechce se mi žalovat ni brečet,
se ctí nes’ jsem svoji starobu,
žádný soudce rejstřík vin mých nečet’.
Nikomu jsem nezaoral mez,
výčitkami nebýval jsem vzbuzen.
Soudce, Macků, ortel nevynes’nevynes’,
a přec vidím, chápu, že jsem souzen!
Neklid můj, ten není bez viny,
beze hříchu nepřišla ta slota.
Mívávaly moje šediny
bezednou svou radost ze života,
usmíval se na mne každý klas,
hladilo mne každé stéblo trávy,
lahodu měl pro mne každý hlas,
každý květ byl dobrý, usměvavý.
Teplo své měl pro mne každý tvor,
lad a radost hřála z lidské tváře.
Lad a radost vssával každý pór.
Šťastno bylo srdce hospodáře.
100
Na mou touhu život nestačil,
na mou lásku země byla malá.
Pil jsem, miloval a pytlačil.
Ale smrt se přece nedočkala.
Jak, že přišla tato proměna?
Jak, že všechny radosti mé hynou?
Je tu někde vina tajena,
a mně strašno choditi tu s vinou!
Chladný vítr náhle zavanul
a už padla sněhu prvá vločka.
Chladný vítr v tváři tobě dul.
Jiří Macků, Zubatá se dočká!
Sestárlého jelena tu štve
polem, lesem jedna smečka hončí.
Jiří Macků, konec slávy tvé!
Jiří Macků, zdá se, hra že končí!
101
XXIX.
XXIX.
Každé pole obejdu a mez.
Pohladím strom po vrásčité kůře.
S každým koutem rozloučím se dnes,
bylo dobře, ať vám není hůře!
Na boru měl svoje hnízdo kos,
poslouchal jsem často jeho pění.
Milý kose, písní svojí pros:
bylo dobře, ať tu hůře není!
Vlašťovička sídlí pod krovem,
pod kvočny se křídlo choulí kuře.
Domov ať je vždycky domovem.
Bylo dobře, ať tu není hůře!
Zařehtají koně v maštali,
nedočkavě kopytem svým dupou.
Vyjedeme, braši, do dáli.
Vyjedeme, braši, s kostí kupou!
102
Mírným okem kráva pohledne,
hospodáře zaslechnuvši bučí.
Pohladím vás všechny do jedné.
Odeženu mouchu, jež tu bzučí.
Naplněna naše stodola.
Dobře, že jsem přece dožil do žní.
Pohledu kdo tomu odolá?
Vděční, země, hledíme a zbožní.
Ocasem tak nevrť, Sultáne.
Odcházím-li, neodcházím s vzdechem.
Hlídej, pse, co doma zůstane!
Podívat se půjdu za Ořechem.
V kůlně naší v pořádku-li vůz?
Čeledín-li starost má a péči?
Jiří Macků, všechno zkoumej, zkus,
na pohřbu by nedělali řečí!
Lípo, kterou poznamenal blesk,
chápal jsem, co chtěla jsi mi říci?
Klamala-lis, nemám na tě stesk.
Ale chci se stavět na vinici.
103
Krásný pohled je tam se svahu,
na to vše, co prostírá se dole.
Kterak nemít radost, odvahu,
patří-li nám dvůr, louky, pole?
Věřím, že jsi viděti mi dal,
oč jsem prosil tebe, Hospodine.
Jak povodně voda padne žal,
život, který žil tu, nezahyne!
Radost přejde, hoře uplyne,
přebrodí se mnoho těžkých brodů.
Jestli jméno Macků zahyne,
nezahynou děti mého rodu!
Kdo jak včela nosíval med v úl,
nemůže v své práci náhle ustat.
Práce své jsem pořídil jen půl.
Dokoná se dílo, bude vzrůstat!
Nezůstane na tom úhona,
kdo moh’ žít a umřít po junácku.
Ten, kdo dílo moje dokoná,
vzpomene si na Jiřího Macků.
104
Ve snu můj se k němu vrátí sen.
Ve snu uzří nepoznané tváře.
Lehal sobě, prací vysílen.
Stín ho bude hlídat hospodáře.
Po mezi jde, soumrak dokola.
Sníti bude o úrodě pěkné.
Křepelka to náhle zavolá:
Hospodář mu dobrou radu řekne.
Sluneční svit prvý padne sem.
Náhle bude komůrka mu těsná.
Vstává jako náhlým otřesem.
Hospodář ho ráno budí ze sna.
Do budoucna jsem se zahleděl,
mohu, Pane, přijat smrti jařmo.
Jediný to pohled pověděl:
Jiří Macků nemoh’ žíti darmo.
105
XXX.
XXX.
Co jsem vzal, to zase navrátím,
po čem toužíš, dostane se všeho.
V špižírně že jed je schován, vím.
Napiju se vína míchaného.
Život zlem mi, smrt mi není zlem.
Byl jsem pyšný, slůvkem pýcha, sláva.
Příliš smutno býti vítězem;
vracím tobě úsměv, mládí, práva.
Vracím bez výčitky, bez hoře.
Chléb, jejž jed jsem, zkažen je a ztuchlý.
Smuteční jsou šaty v komoře.
Jak se sluší, za mrtvého truchli!
Odpouštím ti dobrým pohledem,
jestli mé ti odpuštění stačí.
Nehořekuj příliš nad jedem.
Marino, víš, aspoň je to kratší!
106
Opakuji slůvko: Marina.
Bez posměchu šeptám si tu notu.
Bez posměchu: vždyť jsi nevinná!
„Pamatuješ? U našeho plotu!“
Jiní mají jiné zločiny.
Na ně všecky září slunce s nebe.
Zločin můj je omyl jediný,
zločin můj je víra starce v sebe.
Na všecko se ještě zadívám.
Nepochopíš, bledá Marino má!
Nepochopíš, proč se usmívám!
Úsměv nebyl dlouho u nás doma.
Usměji se, pak se napiji.
Jedním douškem vyprázdním svou sklenku.
Nehořekuj: všechno pomíjí.
Na smrt hledím jako na milenku.
Není strašná, jako bývala,
není krutá, zákeřná a lstivá.
Žena tak se neusmívala,
jak se na mne mírně pousmívá.
107
Bujný vlas je pod plachetkou skryt,
v trávě louky kráčí nohou bosou.
Jiří Macků, nelze věčně žít.
Přece jen si vezme mne ta s kosou!
108
VIKTOR DYK:
ZÁPAS JIŘÍHO MACKŮ.
VI. kniha „Zlatokvětu“.
Vydal nakladatel Fr. Borový
v Praze v úpravě V. H. Brunnera
Vytiskla Grafia v Praze typy
starého mediaevalu a svázal
Ant. Jelínek v Praze.
1916
E: sf; 2004
[110]