MY A TY
I.
My ještě slyšeli jsme bitev slavné ržání,
my hřebci cválající, proti voji voj,
jak samčí parohy v boji a umírání
do sebe zaklesly bodáky, zbroj a zbroj.
Tam krve praporec se rděl jak v býčí šíji
a puklý měch byl mokvající břich
a jako parohy, které se drtí v říji,
praskaly pušky v lesích dalekých.
Dalekých léčí jsme byli zvěří štvanou,
dalekých arén vířili jsme prach
a v dálných domovech se ztrátou oplakanou
v nových jar vůních bledl krve pach.
Vy chladné dálky, tůně zapomnění,
v nichž ten, kdo odchází, jak stín se rozplývá,
propasti bolesti, která už bolest není,
kam život pohřbívá svá těla neživá,
29
modravá hrázi cizích hor a lesů,
jež těm, co zůstali, požáru skrývá zář
a očím toužícím zrak plný muk a děsu
a tváři kvetoucí umírající tvář,
kdo zastře příští touze muka příští
splývajícími dálek závoji?
Vypálený zrak touhy v spáleništi
nemá slz pro ty, kdo jsou po boji.
30
II.
Náplasti chladivá ty prostoru a času,
vždy zhojila jsi, co meč rozerval,
my ještě naslouchali bolesti jak hlasu,
my, kteří znali v dáli stesk a žal,
leč ty, mé dítě, svědku nových dění,
nepoznáš touhy, stesku, lovu vzruch,
nebude pro tě krásy v utrpení,
až vraždou začpí domova sám vzduch,
až na sám prah, s kterého hledíš v nebe,
s pochodně války skane smolný škvár,
až vzplane dům a věci kolem tebe
pohltí žár a všeho smysl, tvar,
až ty, mé dítě, s dvojí strašnou lící,
půl oběť a půl pomsty lítý běs,
jak cherub nad zbořeným rájem bojující,
plamenným mečem mávneš do nebes,
31
ne lovec už revíru vzdáleného,
ne štvaná zvěř, ne bludný dobrodruh,
leč orel hnízda vydrancovaného,
zřícených nebes rozhněvaný bůh,
až nad mraky, které se nesesuly,
všech krovů křídla šlehnou oblohou
a v moře vzduchu, do vln, jež se vzduly,
stará loď vlasti vryje brázdu svou,
ty čistá stráži nadoblačných plání,
mstiteli němý rozdrcených hnízd,
my ještě slyšeli jsme bitev slavné ržání,
ty uslyšíš jen meč, svých křídel ostrý svist.
32