SNAD MĚL BYCH MLUVITI
Snad měl bych mluviti, a nemluvím, a mlčím,
nevítá kroky přišlápnutý plaz.
Má k ohlušeným vzteklým vytím vlčím
mečeti ovce potrhané hlas?
V kvetoucí tvář se dívám nevědoucích,
já, který vím, ale už nekvetu.
Jak říci poupatům poselství růží mroucích,
risiko letu ptákům v odletu?
Snad měl bych ukazovat jizvy nezhojené
těm, kterým hrozí vlčí čelisti.
Před bouří varovat, která se žene
a která snad vzduch blesky vyčistí.
Jabloně staré v posledním odkvétání
už mohou věděti a mlčet, neříci:
ty nevíš, kvetoucí, co je to umírání,
a já, která to vím, jsem jabloň mlčící.
45
Ty nesmíš věděti o černém troudu stesku
spálených míz v pních jabloní, když schnou,
ty musíš, kvetoucí, zas koupat v ohni blesků
svou vonnou duši neohroženou.
Snad měl bych mluviti, a mluvit hanba je mi.
Bdí stará bolest, ale nestená.
Mlčení! Pohřbi jak milosrdnou zemí
mršinu vzpomínky do hrobu bez jména!
46